Historiografie a sociologie jsou od 19. století dvě navzájem prorostlé disciplíny. Vzájemné ovlivňování, v němž hrálo dějepisectví původně prim, ale v posledních desetiletích ustalo. Sociologie se osamostatnila.
Průkopnické dílo italského psychoanalytika rozebírá paranoii nejen jako klinickou kategorii, ale především jako poruchu, kterou je možné se kolektivně nakazit a jež se pak stává sociálním a kulturním fenoménem s dalekosáhlými ničivými důsledky.
Původně dvacetistránková báseň (1705) byla rozšířena o dvacet Poznámek, z nichž mnohé dosahují desítek stránek, (1714) a konečně doplněna dvěma eseji (1723).
Autor, významný britský sociolog, vstoupil touto knihou výrazně do soudobé diskuse o povaze doby, v níž žijeme. Srozumitelně analyzuje reálné problémy, s nimiž se setkáváme v běžném životě a v politickém a veřejném diskursu.
Rozbor sociologických kořenů holocaustu, tj. vyvraždění deseti milonů Evropanů v nacistických koncentračních táborech. Možnosti prevence budoucích genocid.
V knize autorka zkoumá vztah mezi sexuální politikou
a morálkou v Německu ve 20. století. Vychází z analýzy
sexuální politiky nacismu, v níž shledává jak prvky utlačovatelské, tak prvky sexuální svobody.
