Nesouvislý rozhovor tří jihoamerických básníků. Jazyk zborcený hrůzami dvacátého století. Latinská Amerika jako Babylon, kde básníci dávno nemluví stejnou řečí, ale jediným domovem je právě řeč. A v těch rozvalinách zázrak ironie.
Básnířka říká, že napsala knihu „o samotě, v jednom prostředí, v jednom rozpoložení, v krátkém časovém úseku“, proto je knížka „jednoho ducha, vztahem k realitě homogenní, výstavbou básní osobitá“.
