Vypadl proud, ve tmě nejistě tápeme po něčem pevném… vtom se světlo znovu rozzáří a nejistota je ta tam. Totéž se může odehrát v životě: svět se stane srozumitelný, lidé známí a blízcí, roky utopené v negativních emocích se rozplynou…
Catherine Malabou se ve dvou knihách z poloviny nultých let 21. století prostřednictvím pojmu plasticity vyrovnává s filozofickou tradicí, která ji formovala, tím, že ji přepisuje coby proces proměny mezi dialektikou a dekonstrukcí.
Argumentačně sevřené a myšlenkově subtilní, psané ve druhé půli roku 1934, tvoří přehlížené jádro písemného odkazu aktivistky a myslitelky Simone Weilové (1909–1943) a zasluhují včlenit do nejužšího kánonu klasiků politického myšlení.
Člověk stvořil „něco“, co ho v mnoha ohledech už dnes převyšuje a každým dnem se toto „něco“ rychle učí a sílí. Co udělá umělá inteligence s lidským rodem?
Každý z nás je konkrétní osobou, žijící svůj individuální život a pohlížející na svět ze své vnitřní, subjektivní perspektivy. Zároveň však všichni máme schopnost zaujmout vůči tomuto prvotnímu stanovisku odstup a dívat se na sebe i na svět „odnikud“
Toto fenomenální dílo lze chápat jako úvod do budhistického nazírání duchovní skutečnosti. Seznamuje čtenáře s meditačními technikami, osvětluje fenomény karmy a znovuzrození, radí, jakým způsobem se připravit na cestu ke smrti.