Vypadl proud, ve tmě nejistě tápeme po něčem pevném… vtom se světlo znovu rozzáří a nejistota je ta tam. Totéž se může odehrát v životě: svět se stane srozumitelný, lidé známí a blízcí, roky utopené v negativních emocích se rozplynou…
Catherine Malabou se ve dvou knihách z poloviny nultých let 21. století prostřednictvím pojmu plasticity vyrovnává s filozofickou tradicí, která ji formovala, tím, že ji přepisuje coby proces proměny mezi dialektikou a dekonstrukcí.
Argumentačně sevřené a myšlenkově subtilní, psané ve druhé půli roku 1934, tvoří přehlížené jádro písemného odkazu aktivistky a myslitelky Simone Weilové (1909–1943) a zasluhují včlenit do nejužšího kánonu klasiků politického myšlení.
Každý z nás je konkrétní osobou, žijící svůj individuální život a pohlížející na svět ze své vnitřní, subjektivní perspektivy. Zároveň však všichni máme schopnost zaujmout vůči tomuto prvotnímu stanovisku odstup a dívat se na sebe i na svět „odnikud“
Toto fenomenální dílo lze chápat jako úvod do budhistického nazírání duchovní skutečnosti. Seznamuje čtenáře s meditačními technikami, osvětluje fenomény karmy a znovuzrození, radí, jakým způsobem se připravit na cestu ke smrti.
Filosofii Gillesa Deleuze můžeme charakterizovat jako specifickou ontologii založenou na myšlence čisté diference, která je principem reálné zkušenosti.
Kde najít radost? Odkud získat sílu? Jak čelit různým strachům? Jak se vyrovnat se smrtí blízkého člověka? A co si počít s depresivními myšlenkami, které se stále vracejí?