Když Jan Novák odcházel v druhé polovině 60. let s rodiči do exilu, bylo mu šestnáct let. Do Československa se na skok podíval na sklonku let sedmdesátých, kdy byl ovšem záhy vyhoštěn – a pak
až v prosinci 1989, a to na pouhé tři dny...
Zpívat bříze je lyrickým příběhem kontrastů. Mládí a stáří, naivity a cynismu, příliš velké snahy a přílišné pasivity. Ale hlavně je příběhem o naději a léčivé síle přírody, o setkání, které dokáže změnit pohled na minulost i budoucnost.
Zatímco v Liberci se na konci devatenáctého století zaváděly první tramvaje, v Brazílii si přistěhovalci stavěli hnízda na stromech, aby v pralese přežili. Jejich příběh je příběhem českým, německým i brazilským.
Vypadl proud, ve tmě nejistě tápeme po něčem pevném… vtom se světlo znovu rozzáří a nejistota je ta tam. Totéž se může odehrát v životě: svět se stane srozumitelný, lidé známí a blízcí, roky utopené v negativních emocích se rozplynou…
Teodor. Johan. Olga. Plachý chlapec, který se ocitl v příliš hrubém světě a jemuž ani rodiče nedovedou porozumět. Muž blížící se střednímu věku, úspěšný v práci, ale potýkající se se životem, v němž se necítí dobře ani sám sebou...
Zpověď dospívající rozstřelené duše. Vyprávění Beatrice Landovské, prominentní outsiderky z nevyzpytatelného prostředí disidentských kruhů, lze číst mnoha způsoby.