Kniha přináší mozaiku krátkých příběhů, postřehů a duchovních „apoftegmat“ ze života severočeských katolíků – kněží, farníků, dětí i lidí na okraji církve.
Ignác z Loyoly, zakladatel jezuitského řádu, si již
v 16. století dobře uvědomoval, jaké nároky na člověka
klade každodenní život. Přišel proto s konceptem
„duchovních cvičení v běžném životě“.
Tato kniha se pokouší nalézt a pojmenovat
styčné body mezi třemi velkými duchovními cestami – ignaciánskými duchovními cvičeními, jógou
a zenem, které vycházejí ze tří zásadních náboženských tradic – křesťanství, hinduismu a buddhismu.
Jak poznat, že se v životě rozhodujeme správně?
Při každém rozhodování, ať už se týká velkých životních výzev, nebo nepodstatných záležitostí, nás ovlivňuje
řada okolností.
S postupujícím věkem se však před člověkem otevírá nová cesta – cesta, jež zahrnuje omyly, ztráty, bezmoc, utrpení, všechno to, co nás vytrhuje z našeho dřívějšího pohodlí.
Někdy možná máme pocit, že o něco v životě přicházíme. Ostatní nám připadají spokojenější, úspěšnější, jejich život vypadá zajímavěji. Jindy se pro něco rozhodneme, ale vzápětí nás napadne, jestli na nás někde nečeká něco lepšího.
Fanatismus bývá popisován jako čistě psychologický nebo sociální jev. Autor ve své knize ukazuje, že tento přístup k pochopení fanatismu nestačí. Je třeba podívat se na tento fenomén také z pohledu teologie.
Klasické dílo duchovní teologie (1. vydání 1937), v němž autor podává postavu Ježíše Krista, jak se s ní setkáváme v evangeliích, a poukazuje na tajemství jeho osoby, aniž je chce rušit.
Kniha představuje jedinečný pokus o rekonstrukci slovanské mytologie a slovanského náboženství. Giesztor v ní zkoumá panteon slovanských bohů, rituály spojené s jejich uctíváním, včetně střetávání se slovanských náboženství s křesťanstvím.
Klasické dílo sedmnáctého století se stalo „učebnicí“ mnoha světců (Terezie z Lisieux). Termín „milost přítomného okamžiku“ vyjadřuje moudré uspořádání stálého napětí mezi aktivitou a pasivitou v hledání Boží vůle.