Autor ve své průkopnické studii ukazuje, že protižidovská politika byla nejen řízena z Berlína a určována okupanty, ale často ještě urychlována českou vládou nebo místními úřady.
Byla to sametová revoluce nebo převrat? Spontánní výbuch zlosti národa nad nepodařeným socialistickým vývojem země a neurvalým bitím studentů nebo zákulisní hra tajných služeb z východu i západu?
Bitva na Bílé hoře bývá označována jako největší prohra českých dějin, jako národní tragédie nejhoršího dosahu. Málokteré bitvě byl přisuzován tak tragický význam jako této krátké vojenské srážce, která netrvala ani celé dvě hodiny.
Kniha přibližuje především diplomatické styky Svatého stolce a fašistické Itálie v letech 1922–1945, tedy v období, které počíná nástupem Benita Mussoliniho do čela italského státu a zvolením papeže Pia XI. a končí v závěru druhé světové války.
Pátek 1. září 1939: sedmnáctiletý Richard Freiherr von Rosen poslouchá v rádiu Hitlerův projev v Reichstagu o útoku na Polsko. Není válkou nijak nadšený, ale jako mnoho jeho vrstevníků jej naplňuje pocit povinnosti a touha osvědčit se.
Heinz Pannwitz, za války šéf oddělení pražského Gestapa, byl jmenován šéfem zvláštní komise pro vyšetřování atentátu. Jeho zpráva je tedy historicky nejcennějším dokumentem o všech okolnostech atentátu na Heydricha.
Kniha čtenářům představuje jedno období z historie pardubického regionu – období tzv. normalizace, tedy 70. a 80. let 20. století. Zaměřuje se přitom na oblast politiky, kultury a především médií, která jsou stěžejním tématem knihy.
