„Bojím se být po smrti sám“, píše autor v posledním textu této sbírky. Je to jeden z nejpůsobivějších veršů, které jsem kdy četl. Pavel píše a myslí tak, jak to má básník dělat: v obrazech, které jsou nabité emocemi, nikoliv proklamacemi.
Kniha Znám křišťálovou studánku a jiné básničky od Josefa Václava Sládka je nádhernou sbírkou určenou dětem, která přináší radost z poezie a přírody. Tato publikace, bohatě ilustrovaná Václavem Karlem, se zaměřuje na jednoduché a krásné verše.
Původně dvacetistránková báseň (1705) byla rozšířena o dvacet Poznámek, z nichž mnohé dosahují desítek stránek, (1714) a konečně doplněna dvěma eseji (1723).
Slam poetry vychovala Tukana z Roberta Netuky, filozofa z pohraničí. Tukan vypěstoval z české slam poetry to, čemu v jednu chvíli aplaudovaly statisíce. Mistr mluveného slova se nyní rozhodl ono slovo zaznamenat.
Společná cesta dvou přátel (bývalých spoluhráčů ze skupiny Poutníci), do italského Assisi v roce 2014 byla pro jednoho z nich inspirativní natolik, že podle ní pojmenoval svou první sbírku básní.
Básnická sbírka Vratislava Brabence vychází v autorově vlastním uspořádání, ale současně i jako připomínka jeho nadcházejícího životního jubilea – Vráťovch osmdesátých narozenin.
Tato kniha je plná známých i neznámých českých říkadel a písniček, které provázejí naše nejmenší od útlého dětství. Předávají se z generace na generaci a jsou určeny především pro rodiče a děti.
Vasilios Chaleplis se ve svém básnickém debutu dostává na samou hranici světů — těch intimních, které si neseme v sobě, a těch natolik vzdálených, že je navštěvujeme jen v našich nejdivočejších představách.
Řecky psaný Physiologus ze 2. století shrnuje poznatky a domněnky o všelijakých zvířatech a bytostech, skutečných i smyšlených, ze spisů dřívějších autorů. Inspiroval středověké encyklopedie, lucidáře, bestiáře.
2. svazek edice Struny šamisenu
Struny šamisenu se rozeznívají představami o daleké „zemi vycházejícího slunce“, jak tyto zaznamenávali čeští spisovatelé a spisovatelky, cestovatelky a cestovatelé let minulých.
Často se říkává, že moderní poezie je – na rozdíl od poezie psané v minulosti – natolik uzavřená sama v sobě, že pomalu ztrácí běžné čtenáře a stává se četbou hrstky zasvěcenců, nakonec často jen básníků samých.
Paměť s námi hraje svoje hry – a má v nich vždycky navrch. Nabízí se otázka: nežijeme vlastně jiné životy, protože si minulost pamatujeme špatně? Stalo se to přece jinak – ale to už nevíme, přeznačila to paměť i všechno, co následovalo.