V Kanadě žijící český básník Ivan Schneedorfer má vzácný dar mluvit nově o nejprostších věcech života a smrti, jeho básně jsou objevné a osobní a přitom se jako málokteré týkají i ostatních.
Pátá Ortenova básnická sbírka byla uspořádána těsně před básníkovou tragickou smrtí. Základní podobou Ortenovy poezie je plachá něha, s níž se chlapecký básník dorozumívá se skutečnosti, jíž je obklopen.
V základu knihy stojí přesvědčení, že soubor činností označovaný jako chatařství má ve své podstatě ryze duchovní povahu. Pro každého, kdo chce proniknout k transcendentální povaze činností, které již beztak vykonává.
Básnická sbírka odrážející současné pocity člověka uprostřed už probíhajících, ale i nadcházejících a často jen tušených změn. Podobu sbírky dotvářejí snímky předního českého fotografa Ibry Ibrahimoviče.
Léto, Klekání, Pohřeb, Svině, Úzkost, Oči, Tma… Básnický most z lásky do smrti (a zase zpátky) s klenbovými svorníky rukodělných ilustrací Viktorie Rybákové.
Výbor z poezie významného českého básníka a malíře dvacátého století, doplněný nejen reprodukcemi autorových grafik, ale i CD s jeho zhudebněnými verši v podání skupiny Transitus Irregularis. V uspořádání Jiřího Reynka.
Básnická sbírka Věchýtek Kasandřin je pátou knihou Pavla J. Hejátka. Je jiná, netypická, plná holanovské a kainarovské lyriky, vzpomínek na lásky i nelásky, první autorova milostná poloha.
Tvorba Jiřího Pištory má blízko k existenciální linii české poezie, reprezentované jmény Františka Halase, Vladimíra Holana či Oldřicha Mikuláška. K rysům autorovy poetiky patří záznamy samoty a odcizení a z nich pramenící úzkosti.
Knížka známého básníka Jiřího Žáčka a hudebního pedagoga a skladatele Pavla Jurkoviče obsahuje téměř 60 zhudebněných básniček, některých již známých, jiných zcela nových.
Klasická parafráze pohádky cizího původu o králi Midasovi s oslíma ušima, obsahující narážky na dobovou situaci, tupost, omezenost, zlobu panovníka. Báseň si nese formu parodie historií o hodných panovnících a jejich často nelítostných činech.
Básnická prvotina mladé lékařky Lenky Mrázkové (1973) se vyznačuje téměř surovou úsporností výrazu a místy až narcisistním útokem na sebe samu, na svůj obnažený milostný cit a touhu.