Díky autorovým srozumitelným komentářům se nám v této knize vyjevuje Apolloniova pravda a láska v plné kráse. Toto světlo svítí tak jasně, že s nezmenšenou silou proniká do současnosti.
Šrí Nisargadatta Maharadž (1897–1981) — seberealizovaný mistr, který žil v chudinské čtvrti v Bombaji, se stal proslulý svými brilantními, vtipnými a spontánními promluvami, ve kterých vyučoval prostou a úspornou džňána jógu.
Jeden z nejvýznamnějších myslitelů současnosti, tibetský duchovní vůdce dalajlama, předkládá v této knize výsledek svých celoživotních úvah o člověku, jeho životní cestě a hodnotách, které mu mohou pomáhat.
V dějinách náboženství můžeme vysledovat vždy dva proudy: jeden by rád dospěl k Bohu tím, že se zříká sexuality a pěstuje askezi a zdrženlivost; druhý zakouší Boha prostřednictvím sexuality a erótu. Obě cesty zřejmě odpovídají lidské zkušenosti.
Prožitky blízko smrti zažívaly všechny generace lidstva. Především v posledních dvou století s příchodem sekularizovaného způsobu života se ale lidé přestali s těmito prožitky svěřovat.
Dalajlama patří k největším duchovním autoritám současnosti. Již mnoho let nuceně pobývá v exilu, a snad právě proto může dobře zprostředkovat učení tibetského buddhismu lidem na Západě.
Kniha povídek z let 1986–2015 je pokusem o vytvoření jakési „holografické mandaly“, jejímž ústředním bodem jsou tři základní otázky: Kdo jsme? Odkud jsme přišli? Kam jdeme? Kdokoliv se jimi upřímně zabývá, dojde k Sókratovu Vím, že nic nevím.
Podkladem komentářů Květoslava Minaříka v Mahájánských textech je Hlas ticha. Helena Petrovna Blavacká (1831-1891), zakladatelka Theosofické společnosti, jej podle svých slov vybrala z Knihy zlatých předpisů.
Původní autorská esej o hranicích vysvětlení, smyslu a lidské zkušenosti. Kniha se zamýšlí nad tím, co zůstává přítomné i tam, kde věda končí, a nabízí klidný prostor pro osobní úvahu bez tlaku na závěr.