„Uchopit, lovit, polapit. Slovo musí pořádat hon na věc. Báseň nebo hudba se musí zmocnit emoce, jako by to bylo zvíře, zvíře, ve které nevěříme, zvíře inspirace.“
Druhá básnická sbírka petyi stach zachycuje prožitky spojené s transgender coming outem a vnitřní i sociální tranzicí. Zachycuje cestu od uzavřené samoty k euforii z autentického projevení sebe sama, ke queer joy spojené se sebepřijetím.
Výbor vyjímá ze zápisků Ch. Morgensterna ty, jež jsou nejtěsněji spřízněné s jeho dodnes živou a působivou poetikou, a od tematického uspořádání se vrací k čisté, tematicky „přeskakující“ chronologii, která zvoleným aforismům navrací původní živost.
„Aby tě už nešvihaly jenom konce větví / aby tě švihaly už i kořeny pod zemí!“ Podobných zvláštních „zakletí“ přináší nová
básnická Jaromíra Typlta víc...
Druhá sbírka Štěpána Hobzy San Escobar navazuje na debutové Ferrari v džungli (Literární salon, 2018), tj. postmoderně mísí vysoké a nízké, minulé a přítomné, vznešené a směšné.
Kdysi dávno byl Jiří Koten odhodlán stát se básníkem, pak jej ale život přikoval k vědecké a pedagogické práci. Co s lyrikou v takovém případě? Zůstává jako prostor pro naše nejbližší, pro starost o ně, i o sebe sama jako jejich nejbližšího.
Sbírka napsaná uprostřed neklidné Evropy vyhlížející klimatickou katastrofu. Autorka v ní čelí pandemii, mateřství, očekávání společnosti i sobě samé. Píše o vlasech, kamenech, prsou a matkách. Píše o těle, protože to jediné vlastní.