Kniha je pokusem o ucelený výklad základních výkonů a předpokladů, na nichž stojí narativní fikce, o analýzu klíčových funkcí jazyka fikčních textů a vymezení významu různých typů výpovědí o fikčních postavách.
Tertullianův rozsáhlý spis De anima („O duši“; napsán kolem roku 210 po Kr.) představuje první zachované pojednání o lidské duši sepsané z křesťanských pozic, a jako takové je ve svém žánru zakladatelským dílem raně křesťanského písemnictví.
Wittgensteinovy poválečné zápisky o filosofii psychologie představují relativně málo známý (s výjimkou dílčího výboru z těchto textů, z něhož vznikl 2. díl Filosofických zkoumání), ale rozsáhlý a pozoruhodný materiál.
Nikdo není bez hříchu, upozorňuje milánský biskup svatý Ambrož († 397). Hned ale dodává, že neexistuje hřích, který by nemohl být odpuštěn. Bůh není krutě trestající Soudce, ale milosrdný Otec, jenž má stále otevřenou náruč pro své marnotratné syny.
Příběh s ilustracemi Petry Josefíny Stibitzové vypráví o tom, jak Boha rozesmutnilo, že se lidé začali hádat a bojovat mezi sebou. A tak se rozhodl seslat na Zemi potopu, která by ji očistila, a jen Noeho varovat a pověřit úkolem....
Tradiční evropská filosofie, tzv. metafysika, vychází ze zdánlivě samozřejmého přesvědčení, že to vprostřed čeho člověk stojí a s čím se setkává, tzv. svět, je povahy celku vznikajících a zanikajících „věcí“, či „entit“.
Dvě řeči nejvýznamnějšího autora soudních řečí své generace patří mezi nejdůležitější, a zároveň nejkontroverznější prameny pro dramatickou dobu na konci 5. století př. n. l., kdy Athéňané obnovovali svou demokracii.
Říká se, že strach je špatný rádce, ale co když je to přesně naopak? Možná bychom mu měli bedlivě naslouchat, a pak udělat přesný opak toho, co nám radí. Strach není opakem odvahy, ale jejím hybatelem.
Klasické dílo duchovní teologie (1. vydání 1937), v němž autor podává postavu Ježíše Krista, jak se s ní setkáváme v evangeliích, a poukazuje na tajemství jeho osoby, aniž je chce rušit.
