Čtenáři se v románu Viktorie Hanišové skýtá až bolestně obyčejný pohled do od samého počátku narušeného vztahu matky a dcery, pochroumaného maloměšťáckou ustaraností jedné a nemožností vymanit se z klece stereotypů druhé.
Dvanáct žen, dvanáct osudů a dvanáct hlasů!
Napadlo vás někdy, co řeší milenka ženatého muže a jaká je ve skutečnosti ta příšerná manželka, o které jí on vypráví? Nebo proč má sestra manželky tak špatný vztah se svojí dcerou.
Nesmrtelnost nejúplněji z celého dosavadního Kunderova Díla ztělesňuje román jako hravý nápad, který se rozvíjí před čtenářovýma očima, a přitom strhuje do hry autorův skvělý intelekt i silnou obraznost.
Sbírku inuitských pověstí doprovázejí ilustrace Árona z Hůrky (1822–1869), grónského umělce, který jako první vylíčil tyto drsné příběhy ze zorného úhlu původních obyvatel Arktidy.
Nové vydání knihy, kterou v r. 1998 debutoval autor pozdějších úspěšných románů a zamotal jejím prostřednictvím hlavu řadě kritiků, akademických badatelů a vyznavačů literatury faktu.
Hrdinou příběhu je svérázný divadelní režisér a dramatik, kterého dostihla tvůrčí krize. Děsí ho myšlenka, že to nejlepší – úspěchy v divadle, cestování po světě či jediný smysluplný vztah – už má zřejmě za sebou.
Provozovat hrad není žádná legrace. Ale je to zatraceně vtipné! Střelené osazenstvo nejchudšího zámku v Čechách se vrací s nášupem bláznivých situací, gagů a nápadů, jak učinit z Kostky sídlo hodné šlechticů.
Na (p)okraji informačního věku zavaleni daty a fakty, zvuky, obrázky a někdy dokonce i informacemi můžeme už jen utrousit sem tam nějakou poznámku. Možná povzdech. Pro ty, kdo se občas zamyslí nad tím, kam to všechno spěje, jsou určeny tyto glosy.
Je podzim roku 1918, poslední rok první světové války. Obyvatelé hlavního města Islandu, patnáctitisícového Reykjavíku, pozorují oblohu zbarvující se září ohně a plynů ze sopečných výbuchů.