Nejezděte na vesnici za babičkou, raději tam rovnou vyrůstejte, dokud si nezačnete všímat, kde to vlastně jste. Je tohle dospělost, ptá se trávy ve stráni mladý muž s kosou. Ano, odpovídá mu stráň.
Sbírka Alžběty Michalové (1991) v lecčems navazuje na její úspěšný debut Zřetelně nevyprávíš (Fra 2014), na sbírku rodinných žalozpěvů, nářků i výkřiků, v nichž vystavila křehký a krutý účet matce a otci (Viola Fischerová).
Váhání, rozvaha a vážnost jsou v pozorováních Anny Řezníčkové (1996) vždy nablízku. Básnířka se obvykle nespokojí s prvním, druhým ani s třetím pohledem.
Zofia Bałdyga je v jazyce přítomna tak jako v prostoru, tedy nahodile. Vždy má vztah k místu, ten však není určený státními hranicemi, byť by tím místem byl rodný dům a jazykem mateřština.
Debut Hany Kosákové (1978) obsahuje jednak texty, které se vztahují k profesnímu životu pracovnice v oblasti humanitních věd, jenž ve své provozní rovině vykazuje sílící příznaky absurdity zrcadlící znepokojivé směřování celé naší civilizace.
Básně Tomáše Gabriela bedlivě zkoumají, jak snadno se pod jazykem zřítí každá stylizace. Stačí jen trochu rozšířit segment zabírané skutečnosti a to, čím bychom tak rádi byli, se rázem zdá být nedohledné, legrační.
Soubor tří básnických knih Petra Borkovce, vydaných v minulých letech nakladatelstvím Fra, obsahuje tituly Vnitrozemí –Vybrané a nové básně 1990–2005 (2005), Milostné básně (2013) a Herbář k čemusi horšímu (2018).
Čtvrtá sbírka básní Kristiny Láníkové pracuje s napětím mezi intimitou a odosobněností, láskou a léčením, soukromím a popkulturou, vzpomínkou a medikací, niternou výpovědí a reduktivní textovou koláží, mezi vlastním hlasem a společenskými stereotypy.
Kniha ohlédnutí, uhranutí a vzpomínky, nostalgická a naspodu hořká, píše se na přebalu básnické sbírky jednoho českého básníka, socialisty. Čas pokročil a my znovu sčítáme ztráty. Jakou chuť má nostalgie v zemi ubytoven a skladů?
Básnická sbírka Obyvatelé je zalidněna přízraky, které se pohybují po ulicích současného města. S autorem prožijeme pouliční nepokoje, drobné denní katastrofy, tajemnou invazi, noční filmové natáčení v parku, zemětřesení, lásku i mnoho dalšího.
Sbírka Herbář k čemusi horšímu je něco mezi atlasem a skládkou. Vychází z nejistého pocitu, že básně se válejí jak pod placatějšími kameny, tak v agresivních i melancholických diskusích vážkařů, detektoristů a sběratelů achátů.
Čtrnáct elegií ve verších a jedna elegická próza. Spisovatel, nakladatel a editor Robert Krumphanzl (1973) vybral ze svých starších i nových textů a sestavil nerozsáhlý, ale provázaný celek, v němž propátrává své místo a čas, ...
Verše Jakuba Řeháka (1978) hovoří o světě, který známe. Jejich nejsilnější kvalitou je konkrétnost pohledu, nikdy neochabující zájem o smyslovou předmětnost věcí. Kontemplace věcí tu ale není signálem nezúčastněného diváctví, právě naopak.
