Ságu o jómských vikinzích badatelé poměrně jednohlasně považují za jednu z nejdříve zapsaných ság a její zápis datují do doby kolem roku 1200. Hlavním záměrem této knihy je vyplnit velkou mezeru na českém knižním trhu a konečně přinést překlad ságy.
De institutione musica (O základech hudby) Anicia Manlia Torquata Severina Boethia (cca 480–524) je se svými více než sto šedesáti rukopisnými výskyty suverénně nejrozšířenější hudebně-teoretickou prací evropského středověku.
Roku 1410 se do šlechtické rodiny ve španělské Córdobě narodil Pero Tafur. O čtvrtstoletí později se jako mladý rytíř vydal na cestu, která vyplnila čtyři roky jeho života. Vzpomínky na svá putování sepsal jako zralý muž až kolem roku 1454.
Velmi produktivní (a v Čechách prakticky neznámý) žánr středohornoněmeckých veršovaných novel, kvetoucí mezi 13. a 15. stoletím, se nebál "choulostivých" témat, ba právě naopak.
Kniha Jen pekla se bojím je vůbec prvním výběrem v českém překladu, který na rozmanitých textech demonstruje bohatství čtyř staletí staroseverské křesťanské literatury.
První dvě třetiny třináctého století představovaly v dějinách Islandu dramatické období, označované podle nejvýznamnějšího aristokratického rodu jako věk Sturlungů.
Cantigas de Santa Maria čili Písně o Panně Marii byly sepsány galicijsky na kastilském královském dvoře ve druhé polovině 13. století jako soubor vyprávění o zázracích vykonaných titulní světicí.
Tématem příběhů sebraných v této knize jsou životní peripetie staroseverských dvorských básníků doby vikinské (800–1066) a skandinávského středověku (1066–1397).
Ancrene Wisse neboli Průvodce pro poustevnice sepsal ve třináctém století neznámý autor jako duchovní příručku příkladného života pro tři urozené rekluzy, tedy poustevnice, které se v rozpuku mládí o vlastní vůli nadobro uzavřely před světem.
Rytířské ságy patří mezi méně známé žánry staroseverské literatury. Tento termín je už od středověku souhrnným označením pro staroseverské verze několika skupin literárních textů, které původně vznikaly ve Francii.
