Edice Opium poezie

Rudolf Jurolek patří mezi nejzásadnější a nejzajímavější současné slovenské básníky. Krátké glosy, pozorování světa, s přijetím údělu žít a být v souladu s tím vším, co je kolem. Jeho poezie si někdy rozumí víc s živly a se zvířaty než s lidmi.

Musí velký básník prožít velké trauma, aby se rozepsal? V případě Franze Wurma tomu tak bylo.

Jaroslav Havlíček neměl smysl pro romantičnost, vždy ho přitahoval jen člověk chybující a nikoli dokonalý, poněvadž jen takový je opravdu lidský. Byl neotřesně přesvědčený pesimistický fatalista.

Básnickou tvorbu Soni Kociánové lze charakterizovat především jako osobité hledání možností vyjádření a záchytných bodů uprostřed života a světa, kde „lidé jsou prý veselí / už jen ve výčepu / nebo v posteli“; ...

Zde soustředěné verše autorů z volného sdružení Sursum zachycují i proměny, přibližování se a vzdalování poetice druhé vlny českého symbolismu. Do tvorby vstupuje stále razantněji snovost, ne ještě s podvědomím, ale už s čímsi jako nad-vědomím.

Ľuboš Bendzák je tak trochu romantický vyděděnec, na němž ulpívá městská špína. Je pozorovatelem se vzácnou schopností potěžkat detail, ale dát mu i poetickou a výpovědní hodnotu.

Luisa Ziková nenáviděla muže pro jejich mužství a ženy pro jejich ženskost. V její poezii najdeme osamění i převažující vědomí blízkosti smrti.

Básně Vratislava Effenbergera na první pohled působí jako texty, ve kterých je s imaginací nakládáno jiným způsobem, než jak je to u surrealistického básníka obvyklé.

Jiří Šotola coby autor veršů je v současnosti spíše relativizován, ne-li úplně přehlížen. Přitom jeho básnická tvorba provokuje i tím, co o ní dodnes vlastně spíš jen tušíme a co v ní na nás ještě čeká k objevení.

Expresionistická poezie Geo Mileva je bytostná snaha o probuzení čehosi přirozeného a dávno zapomenutého…

Česká anarchistická a sociální poezie.

Frances Horovitzová patřila ke kulturnímu hnutí autorů šedesátých let, které se samo označilo coby „underground“. Uvádí nás do životní situace leckdy až banální, všednodenní, prosté, ale zároveň nám jakoby kukátkem dá nahlédnout pod věci viděné.

Nejvýznamnější finský modernista nenapovídá, nenaznačuje, ale bez servítek předkládá čtenářům na stříbrném podnose shluky hlásek, myšlenek a obrazů.

Poezie Karla Miloty je jedním z nejpodivuhodnějších básnických labyrintů, které u nás najdeme. Milota není básníkem pro každého. Jeho poezie není snadno dostupná: klade značný odpor jak rozumu, tak citu.

Básnická sbírka českého básníka, muzeologa, překladatele, výtvarného kritika a historika umění.

Jan Nebeský alias Jan z Wojkowicz byl mistrem podmanivých nálad znějící „hudbou podjeseně“ a vonící chladivým vzduchem „nejtesknějších navečerů“. Jeho verše promlouvají půvabem zapomenutých a znovu nalézaných věcí.

Poezie Karla Hynka, jedenoho z nejoriginálnějších a nejsvobodnějších hlasů konce čtyřicátých a počátku padesátých let 20. století.

Výbor básní Antonina Artauda. Většina básní v knize pochází z pozdějšího autorova období, kdy Artaud absolvoval iniciační rituál u kmene indiánů Tarahumara v Mexiku.

Autorčiny melodické verše plné stísněných duševních pohnutek a zvláštních temných (až hrobových) tónů by mohly být leckdy ideální inspirací pro gothic rockové skupiny. Jsou jemné, možná často jednostrunné, nebo snad jednostranné, ...