Příběhová spirála vinoucí se od já k ty, od minulosti do budoucnosti a zpět. Dovolená v Chorvatsku, táta se láduje, máma mámuje a něčí palec v tvé puse. Rosteš.
Skleněný Mist se rozrůstá každé ráno mezi sedmou a osmou nad útesem. Je v něm nekonečná řada dveří, všechny varianty života, stánek s kávou, Mísa Oliv, Sen — a Plný Deště. Všichni jsme plní téhož deště. Krása i hnus se skládají ze stejných střepů.
Rozkročení mezi Jizerkami, Prahou a Blízkým východem. Zvenku tak rozdílné, uvnitř tak podobné. Na oběd znojemská a kolínka. Noc prosedět s pepsi v ruce na obrubníku a myslet takbir. Domov je místo? Lidé? Historie? Víra?
Jestli je ještě šance předat někomu planetu k záchraně, než ji se sebou lidstvo zničí, tak současné nejmladší generaci, ke které Olga Wawracz patří. Naděje v ještě jednu možnou cestu. Vše je ještě živé. I dny, kdy nelze vyjít z bytu.
Říkat u autorů, co je inspirovalo, je ošemetné. Pak se toho nemůžou zbavit. Jako Karel Šebek života. Jako Ivan Blatný neklidu. Jako básně Kristy Kašpar hranice mezi tím, co se stalo a co se nestalo. Štěstí v neštěstí. Psychedelie, nebo psychóza.
Poezie může být kdekoliv, říká se. V anekdotách, pohádkách, vyprávěnkách, hrátkách, zpovědích i modlitbách. Věci jsou humorné, když jsou pravdivé. Krystyník je pravdivý, performativní, hraje si vážně. Vypráví i lyricky zpívá.
Mladé tělo ve starém světě? Duše v těle? Nebo zase naopak. Ostatky vnitřní emigrace, údělu lidského. Jen úhly pohledu, které je nutno přejít. Rozumem? Vírou. Věřím, abych porozuměl. Všichni ti Zahradníčkové a Holanové… věděli to.
Epocha žárovky je básnický film. Spojování smyslů, protože svět jedno je. Nelze poznat, ale lze poznávat a zakoušet. Vše je součástí světa, vše tvoří jeho takzvanou podstatu. Vysoké i nízké. Obraz se zvukem. Rozum s intuicí. Člověk s hmotou.
Poezii zdobí kde co. Málokdo v ní však hledá poctivost. A protože Dominik píše poctivě, je na světě o něco méně opuštěnosti. Pracuje se slovy, nikoliv jen s pocity a emocemi. Dokáže demonstrovat fakt, že vědět znamená sedět a mít mozoly i na prdeli..
Klegova poezie stojí na obou stranách zdi, jak té pomyslné, tak té berlínské. Svět, Evropa, Brno. A nelze vše poznat lépe než zespodu: jak to chodí pro ty, kteří jsou tady doma, a pro ty, kteří jsou doma všude.
Koutníková leccos ví o undergroundu a Bondym. Její poezie je férová a citlivá. Na jedné straně čistota, sarkazmus, říkadla a nadhled, na druhé temná patologie člověka a jeho příběhy, touhy i porážky.
Sedlmajerová vychází z češtiny k jiným jazykům, z literatury nejen k výtvarnému či zvukovému uchopení textu, od sebe přes druhého až k človšku jako druhu, k rostlinám a všemu živému.
Neodkladnosti, o kterých se mluví nejasně a mlčí přesně. Od sebe přes svět zpátky k sobě. Neustrnout, ale udržet si klid, nejvíce nestabilní věc. Nebýt tu zbytečně, ale nepřevážit se, ať to občas trochu groteskně a ironicky popíchne.
