Daleko od lidí je daleko od sebe. Jen s nimi jsme ve světě. Vše, co se stalo, a všechny, které jsme potkali, máme ve svém těle zapsané. Slovy, která jsou někdy až moc hluboko. Slovy, která na noc nejdou svléct.
Pojmenování je hořkosladká věc, nádherná záležitost, která může skončit tragicky. Co však nemá jméno, neexistuje. Trpíme stavem oslovitelnosti. Potřebujeme být rozpoznáni druhými ve své odlišnosti. Rozpoznat sebe v druhých díky podobnosti s nimi.
Příběhová spirála vinoucí se od já k ty, od minulosti do budoucnosti a zpět. Dovolená v Chorvatsku, táta se láduje, máma mámuje a něčí palec v tvé puse. Rosteš.
Skleněný Mist se rozrůstá každé ráno mezi sedmou a osmou nad útesem. Je v něm nekonečná řada dveří, všechny varianty života, stánek s kávou, Mísa Oliv, Sen — a Plný Deště. Všichni jsme plní téhož deště. Krása i hnus se skládají ze stejných střepů.
Rozkročení mezi Jizerkami, Prahou a Blízkým východem. Zvenku tak rozdílné, uvnitř tak podobné. Na oběd znojemská a kolínka. Noc prosedět s pepsi v ruce na obrubníku a myslet takbir. Domov je místo? Lidé? Historie? Víra?
Jestli je ještě šance předat někomu planetu k záchraně, než ji se sebou lidstvo zničí, tak současné nejmladší generaci, ke které Olga Wawracz patří. Naděje v ještě jednu možnou cestu. Vše je ještě živé. I dny, kdy nelze vyjít z bytu.
Říkat u autorů, co je inspirovalo, je ošemetné. Pak se toho nemůžou zbavit. Jako Karel Šebek života. Jako Ivan Blatný neklidu. Jako básně Kristy Kašpar hranice mezi tím, co se stalo a co se nestalo. Štěstí v neštěstí. Psychedelie, nebo psychóza.
Poezie může být kdekoliv, říká se. V anekdotách, pohádkách, vyprávěnkách, hrátkách, zpovědích i modlitbách. Věci jsou humorné, když jsou pravdivé. Krystyník je pravdivý, performativní, hraje si vážně. Vypráví i lyricky zpívá.
Poezii zdobí kde co. Málokdo v ní však hledá poctivost. A protože Dominik píše poctivě, je na světě o něco méně opuštěnosti. Pracuje se slovy, nikoliv jen s pocity a emocemi. Dokáže demonstrovat fakt, že vědět znamená sedět a mít mozoly i na prdeli..
Mladé tělo ve starém světě? Duše v těle? Nebo zase naopak. Ostatky vnitřní emigrace, údělu lidského. Jen úhly pohledu, které je nutno přejít. Rozumem? Vírou. Věřím, abych porozuměl. Všichni ti Zahradníčkové a Holanové… věděli to.
Epocha žárovky je básnický film. Spojování smyslů, protože svět jedno je. Nelze poznat, ale lze poznávat a zakoušet. Vše je součástí světa, vše tvoří jeho takzvanou podstatu. Vysoké i nízké. Obraz se zvukem. Rozum s intuicí. Člověk s hmotou.
Klegova poezie stojí na obou stranách zdi, jak té pomyslné, tak té berlínské. Svět, Evropa, Brno. A nelze vše poznat lépe než zespodu: jak to chodí pro ty, kteří jsou tady doma, a pro ty, kteří jsou doma všude.
Koutníková leccos ví o undergroundu a Bondym. Její poezie je férová a citlivá. Na jedné straně čistota, sarkazmus, říkadla a nadhled, na druhé temná patologie člověka a jeho příběhy, touhy i porážky.
Sedlmajerová vychází z češtiny k jiným jazykům, z literatury nejen k výtvarnému či zvukovému uchopení textu, od sebe přes druhého až k človšku jako druhu, k rostlinám a všemu živému.
Neodkladnosti, o kterých se mluví nejasně a mlčí přesně. Od sebe přes svět zpátky k sobě. Neustrnout, ale udržet si klid, nejvíce nestabilní věc. Nebýt tu zbytečně, ale nepřevážit se, ať to občas trochu groteskně a ironicky popíchne.
