V této části Sumy (STh II-II, q. 171–178) Tomáš pojednává o charismatech, tedy
mimořádných darech Ducha svatého, které jsou dány některým křesťanům k užitku celé
církve.
Traktát o prozíravosti (STh II-II, q. 47–56) rozvíjí a konkretizuje základní nauku o kardinálních ctnostech, jak je vyložena v předešlých částech Sumy.
Traktát o činném a kontemplativním životě (STh II-II, q. 179–182) je zařazen téměř na samém konci druhého dílu druhé části Teologické sumy, předchází závěrečnému pojednání o řeholnících (q. 183–189).
Tomášův traktát o hexaemeronu, tedy o šesti dnech stvoření, jak jsou popsány na začátku Bible, představuje jakési teologické rozvinutí kratšího a spíše filosoficky laděného traktátu o stvoření obecně, který je zařazen v otázkách 44–49.
Traktát o naději (STh II-II, q. 17–22) se nachází na začátku Secunda secundae mezi traktátem o víře a traktátem o lásce. Tomáš v něm nejprve probírá podstatu ctnosti naděje a její vztah k ostatním teologickým ctnostem.
Naše jednání, má-li být etické, musí být primárně řízeno intelektem, a to jak na rovině přirozené, tak na rovině nadpřirozené, kde je rozum osvícen vírou.
Na traktát o Ježíši Kristu a jeho spásném díle navazuje v Teologické sumě traktát o svátostech. Za pomoci svátostí se Bůh setkává s člověkem, kterého stvořil, aby mu dal účast na své vlastní blaženosti. I ve stavu před hříchem pot
Co nám kromě intelektuálního dobrodružství může poskytnout studium Tomášova traktátu o Trojici ? Asi stěží zpochybníme, že Tomášovy úvahy jsou důležitou součástí dějin teologie a filosofie.
Jak lze dobře vidět, Tomáš nepostupuje přísně od přirozené etiky k nadpřirozené morální teologii. I když obě perspektivy rozlišuje, tak se u něj v jistém smyslu prolínají.
Vzhledem k tomu, že Tomášova základní perspektiva v Teologické sumě je teologická, nikoliv biologická či filosofická, neptá se Tomáš ve svém „traktátu o člověku“ na biologické tělo (tj. na tělesnou substanci) a jeho povahu, ale zaměřuje se na duši.
Další díl Teologické sumy (ST I-II, q. 1-5) se zabývá posledním cílem člověka, který je zároveň principem lidského jednání, alespoň toho mravně dobrého. Tomáš souhlasí s Aristotelem, když říká, že posledním cílem člověka je blaženost.
V roce zasvěceném Božímu milosrdenství bychom se měli také ptát po našem lidském milosrdenství, vždyť i my máme být milosrdní, jako je milosrdný náš nebeský Otec.
