Více než dvě století se v Evropě formuje filozofické myšlení, které nevidí originální a autentické postavení člověka v produktivním, vše do sebe zahrnujícím přetváření přírody, nýbrž v tom, že člověka je zapotřebí, mají-li země, nebesa, božství ...
Hlavním tématem monografie je ohledání možností, které přináší Husserlova fenomenologie pro anamnézu podstaty vzdělání v situaci jeho vbudování do manažerských a plánovacích struktur.
Kniha si klade otázku, čím mohl u nás poněkud pozapomenutý kulturní historik Jacob Burckhardt imponovat mnohem slavnějšímu a známějšímu Friedrichovi Nietzschemu.
Inspirace antickou filosofií, zvláště sókratovsko-platónským momentem, se v díle Jana Patočky promítla do klíčového motivu „péče o duši“, který v různé podobě určoval jeho filosofii dějin od 30. do 70. let.
Rozdíl mezi starověkou a středověkou filosofií a filosofií po Descartovi bývá obvykle spatřován v tom, že ve starověké a středověké filosofii nenajdeme pojem, který by přesně odpovídal našemu pojmu vědomí. Tento náhled je ovšem správný jen částečně.
Ne vždy je dobře rozuměno rozdílům ve filosofii Martina Heideggera před a po obratu (die Kehre) v jeho myšlení, a to včetně proměny chápání klíčového pojmu „das Dasein“ (pobyt) či užití pojmů nových, jako „das Ereignis“ nebo „das Gestell“.
Milan Sobotka, emeritní profesor novověké filosofie na Univerzitě Karlově v Praze, ve své knize o Jeanu-Jacquesu Rousseauovi vychází z předpokladu, že Rousseau je objevitelem hodnoty druhého (a druhých) pro každého jedince.
