Kronika s názvem Gesta Hamburgensis ecclesiae pontificum,
tj. Činy biskupů hamburského kostela, je pokládána za zásadní pramen k dějinám severní Evropy v 8.–11. století.
Deník vídeňského teologa Thomase Ebendorfera (1388–1464) představuje jedinečný historický pramen pro poznání procesu vzniku basilejských kompaktát. Deník je o to cennější, že Thomas Ebendrofer byl účastníkem jednání vyslanců basilejského koncilu.
Deník pařížského měšťana, který si jeho autor psal v letech 1405–1449, představuje jeden z nejdůležitějších pramenů k dějinám města Paříže v první polovině 15. století.
Gildas (či Gilda, kol. 500–570) byl britonský klerik. Učenost a literární styl mu vysloužily přídomek Sapiens (Moudrý). Jeho spis v latinském originále známý pod názvem De excidio et conquestu Britanniae (O zkáze a dobytí Británie).
Kniha Rady synovi (Liber manualis ad filium), jejíž autorkou je francká šlechtična Dhuoda, vzniká ve druhé fázi karolinské renesance, kdy je aktivní znalost latiny a literární činnost téměř výhradní doménou církevních kruhů.
Dvě hlavní historická díla cremonského biskupa Liutpranda (920-972), který působil v diplomatické službě římsko-německého císaře Oty I. Velikého, pojednávají o západo- i východo-římských dějinách, tj. o Svaté říše římsko-německé a Byzance.
Základní pramen ke křížové výpravě proti albigenských katarům v jižní Francii na počátku 13. století z pera cisterciáckého mnicha, který byl přímým svědkem tažení.
Kompletní vydání básnických skladeb jedné z prvních literátek latinského středověku, autorky duchovních dramat Hrosvity z Gangersheimu (935-975) zahrnuje historické poemy o císaři Otovi a počátcích ganhersheismkého kláštera a osm legend.
Lombarský historik a kronikář Pavel Jáhen (Paulus Diaconus, 720–799), působilv Itálii na královském dvoře Langobardů jako vychovatel a učitel. Jeho kronika Historia Langobardorum představuje základní pramen k dějinám severní Itálie v 8. století.
Svatohavelské příběhy zachycují ve formě stručných zpráv dějiny kláštera St. Gallen v dnešním Švýcarsku s občasnými exkurzy do širšího regionu. První část zahrnuje období 9. století, které zachytil analista Ratpert.
Čtvrtá kniha tzv. Fredegarovy kronika a pokračování představuje cenný pramen k dějinám franské říše v 7.–8. století na sklonku vlády Merovejců a v době nástupu dynastie Karlovců. Najdeme v ní i ojedinělou zprávu o Slovanech a jejich vůdci Sámovi.
Kronika augustiniána-kanovníka Ondřeje z Řezna (1380–1438) představuje jeden z nejbarvitějších protihusitsky zaměřených textů. Autor v něm, především formou historek a karikatur, líčí počátky husitství a husitských válek.
Kristina Pisánská (1364–1430), která se díky svému otci lékaři pohybovala několik let na pařížském francouzském královském dvoře, patří k prvním ženským intelektuálkám, jež ve svých literárních textech reflektovaly problematiku života žen.
Tzv. pseudoabelárdovská korespondence vychází ze sbírky nazvané Listy dvou milenců a obsahuje 116 středověkých milostných dopisů, asi z 12. století. O jejich autorství se dodnes vedou spory.
Kniha je nejvýznamnějším dílem Oty z Freisingu. Zahrnuje dějiny světa od stvoření, biblické a starověké období (zde čerpal ze starších autorů, např. Orosia, Jeronýma či Eusebia), které dovedl až do své současnosti.
Widukind z Corvey, saský kronikář a historik
10. století (asi 925–975), sepsal kroniku Res gestae
saxonicae sive annalium libri tres (Činy Sasů aneb tři
knihy dějin).
Jan ze Joinvillu, francouzský aristokrat,
senešal v Champagni a blízký přítel
Ludvíka IX., ve svém vzpomínkovém díle
Kniha posvátných slov a dobrých skutků
našeho krále Ludvíka Svatého vykreslil
panovníka jako ideálního rytíře a vladaře.
Kronika o dobytí Konstantinopole křižáky v průběhu 4. křížové výpravy (1204) a zároveň nejstarší francouzsky psaný historicko-prozaický text, který přežil do moderních časů.