„Ještě však není čas. Až nadejde pravý čas, chci všechno udělat!“ Vévoda Albrecht z Valdštejna tato slova vyřkl v okamžiku, když ho český emigrant a generál švédské armády Jan Varlich z Bubna seznámil s velkorysou nabídkou kancléře Axela Oxenstierny.
Život... a poezie...? byl název mnohaleté rubriky Mirka Kováříka, v níž otiskoval své texty o poezii, českých, slovenských i zahraničních básnících, o svých rozhlasových pořadech Zelené peří a Poetické nokturno, o významných okamžicích české poezie.
Soubor veršů, který pod názvem Skrytý poklad vybral a uspořádal básník a překladatel Zdeněk Hron, je průřezem básnictví v českých zemí od středověku po současnost.
Po téměř deseti letech vítáme nový soubor veršů básnířky, která se v ozvucích své poslední sbírky ještě zčásti vrací ke svým starým „interiérovým“ tématům. Rodina, ženská rodová linie, vztahy.
Třicet let od napsání ústředních veršů sbírky Jarní chodec (Dauphin 2009) vychází Petru Mazancovi sbírka s názvem Podzimní chodec. Je to jeho devátý soubor, nakladatelství stále stejné.
Po prvotině Oriola (2019) a druhotině Kraj noci (2022) přichází Zuzana Pavlová se svou třetí sbírkou básní. Píše v ní hravě, experimentálně, pobaveně i zábavně, ale taky deziluzivně, trochu melancholicky, krutě existenciálně.
Mezi squaty a kostely, dlažebními kostkami a neodkladnými touhami, mezi dopolední kocovinou a archetypy, které lze nahmatat jen v bezčasí. Tam všude pronikají Sosoiovy verše, beznadějně poetické a zároveň místy vulgární.
Kniha citlivá i krutá, ve které můžeme postřehnout stopy hořkosti, ale také něhy a lásky. Texty jsou to však především lidské. A to natolik lidské, že snad nelze nenajít v nich cosi blízkého, známého a povědomého, cosi z nás samotných.
Souborné vydání básnického díla autora, který kvalitou své poezie patřil k předním osobnostem českého básnictví druhé poloviny dvacátého století, a přitom je dodnes širší čtenářské obci prakticky neznám.
