Preciznost, lyričnost a inteligence, s kterými Josef Hrdlička píše o světě kolem sebe, jsou výjimečné. Používá k tomu různé literární formy: od fabliaux přes zdánlivé deníkové zápisy, až po lyrické básně v klasickém stylu.
Ráj srdce je stále v nedohlednu, avšak zdá se, že to není podstatné. Hledáme-li jej po celý svůj život, pak není nikdy všední či bezvýznamný, natožpak banální. Sbírka poezie slovinského spisovatele.
Básnický text Miloslava Bureše se stal předlohou nejznámější kantáty Bohuslava Martinů. Nové vydání je doplněno nahrávkou Otvírání studánek v provedení dětského sboru Jitro.
Básnická prvotina mladé lékařky Lenky Mrázkové (1973) se vyznačuje téměř surovou úsporností výrazu a místy až narcisistním útokem na sebe samu, na svůj obnažený milostný cit a touhu.
Sbírka Hádej, kdo jsem je druhou sbírkou mladého, talentovaného básníka Filipa Skoumala. Pojednává především o zamilovanosti a vztazích se ženami. Autor opěvuje jejich krásu, jindy bolestně křičí nad neopětovanou láskou, ...
Básnická prvotina ale též bilancování - ohlédnutí za dosavadním životem z perspektivy Kristových let, z perspektivity mateřství, civilního života, ohlédnutí z perspektivy "věcí budoucích".
Posledních osmdesát let zdobí krásná slova libanonsko-amerického básníka Chalíla Džibrána vše od přáníček a svatebních pozvánek až po inspirativní obrazy a korporátní motivační literaturu. Džibrán je třetím nejprodávanějším básníkem.
Kniha Vysoká hra – mýtus nenávratného, jejímiž editory jsou Jakub Hlaváček a Miloslav Topinka, navazuje na předchozí kompletní knižní vydání všech čtyř čísel časopisu Le Grand Jeu / Vysoká hra v českém překladu (Malvern, 2017).
V rámci obrozenské literatury představuje reflexivní báseň Vznešenost přírody významný pokus o náročnou poezii srovnatelnou s vrcholnými díly dobové evropské literatury.
V básnickém debutu Veroniky Riedlbauchové Noc bez hlavy, který vznikal v letech 2011–2012, se prolínají dvě linie: tou první je autenticita a reflexe životního prožitku, leckdy až deníkově podaná, druhá se opírá o archetypy.
Básník Roman Kníže si nejvíce váží daru zostřeného vidění a vnímání. Tento obraz je nesen proudem času, tedy pohybem skutečnosti i myšlení a dostává zašifrovanou podobu reflexe.
Na počátku bylo slovo a to slovo bylo čeřeno, dokud neopadala růž a podpůrné berličky a strohé, do latě řazené písmo se nevychýlilo v kurzívu. Mokrý básník podněcuje bystřejší čtenáře ke hledání vtipu či moudra skrytého v kryptických verších.
