Filosofická kniha chce být především zaujatým politickým zákrokem v palčivé otázce, jak přetvořit levicový, antikapitalistický projekt ve věku globálního kapitalismu a jeho ideologického přívěsku, liberálně-demokratického multikulturalismu.
Předložená interpretace druhé Nietzscheho Nečasové úvahy O užitku a škodlivosti historie pro život si klade za úkol vyšetřit základ lidského života, který je podle Nietzscheho jednotou času, pocitů a řeči.
Když Kant postuloval jako základní otázku celého svého myšlenkového úsilí problém "Jak jsou možné syntetické apriorní soudy?", odkázal následujícímu filosofickému myšlení úkol, který dodnes nepřestává být předmětem sporů a kontroverzí.
V díle Niklase Luhmanna, myslitele funkcionální sociální teorie a dnes již sociologického klasika, který byl pro svůj široký záběr označován za „Hegela druhé poloviny 20. století“, hraje analýza náboženství stěžejní roli.
Novela tematicky rozkrývá pohled na lidský život z hlediska východních filosofií, které ho pojímají jako putování lidské duše. Každá překážka a každé setkání činí tak duši lepší a cílem se stává neustálé „učení se“ a zlepšování.
V knize Přítomnost Boha v dějinách představuje Fackenheim svůj koncept „zakládajících zkušeností“ judaismu - společných, znovu zpřítomňovaných zkušeností, jež stvrzují víru v neomezeného Boha, přítomného v omezených lidských dějinách.
Máme alergii na fráze, mluvíme-li o víře? Jak mělce často třeba vyslovujeme slovo radost! Text se pokouší formou otázek a odpovědí, které někdy již v terénu zazněly, vynést na povrch jednu z takových zkušeností: jak znovu uchopit to, co je tak zásadní?
Tato kniha je prvním svazkem šestidílné řady týkající se písemnictví a dějin starověké Syropalestiny v kontextu okolních kultur. Kniha mapuje písemné památky starověkého Předního východu.
Publikace je určená všem, kteří se
poprvé s filosofií seznámili v úvodních kurzech na
středních i vysokých školách, v nichž se setkali se
spoustou jmen a pojmů, avšak nedostali dostatečnou
odpověď na otázku, k čemu je to všechno užitečné.
Takřka po devadesáti letech vychází nový překlad knihy francouzského filozofa Juliena Bendy (1867–1956), který proti sobě staví univerzalistickou filozofii ducha, dědičku řecké vzdělanosti a soudobé ideové proudy ve službách praktických zájmů.
Kniha je pokus o znázornění hlavních principů nové politické filosofie odpovídající parametrům antropocénu, tj. epoše, kdy negativní vliv člověka na přírodu dosáhl stupně, který převyšuje vliv geologických sil.
Schelling se filosofií umění zabýval systematicky od roku 1800. Přednáška Vztah výtvarných umění k přírodě (1807) představuje jeho poslední dílo věnované výslovně tomuto tématu.
