Proč dnes vlastně číst poezii? Podle francouzského filosofa Edgara Morina je poezie především ochranným štítem proti „hyperpróze života“, jedním ze způsobů, jak čelit každodenní rutině a racionalitě.
Ve své třetí básnické sbírce se Šárka Hampeisová opět představuje jako básnířka, které dokáže najít poezii i v rytmu všedního dne. Tam, kde si ostatní stěžují na únavu (těla, mysli, vztahu), tam ona přichází s pozitivním pohledem.
Ve sdruženém rýmu Karla Lizerota se k sobě vždy tisknou dva zvučně blízké verše. Plaše se tulí k jeden k druhému a aby si dodaly odvahy, vytvářejí přísně sylabickou strukturu.
Básnickou sbírku Červotočivé světlo napsal Pavel Šrut už před šestačtyřiceti lety. Reflektuje zde tolik významnou a zlomovou dobu roku 1968, kterou intenzivně prožíval a prostřednictvím psaní se s ní vypořádal.
Můžeme se ptát básníka, jací jsme v dnešní době. Posedlí jen svým blahobytem, létáním na Mars, či nepřehlednými technologiemi farmaceutického průmyslu? Nebo stále ti samí, křehcí a nedefinovatelní.
Vydání experimentální poezie, kterou autor tvořil v první polovině 70. let stranou oficiálních literárních proudů. Svými průzkumy, rozklady i novotvary proniká pod povrch veršotupectví a tvořivě se brání marasmu dobového znehodnocení jazyka.
Po již vydané sbírce „Sebranka“ přichází nakladatelství Kampe s knížkou nazvanou Žalov, která obsahuje výběr ze tří básnických sbírek – Žalov, Tatínek a Putování.
Básnířka říká, že napsala knihu „o samotě, v jednom prostředí, v jednom rozpoložení, v krátkém časovém úseku“, proto je knížka „jednoho ducha, vztahem k realitě homogenní, výstavbou básní osobitá“.
To, co kdysi nedávalo spát autorovi, je nyní štěstím čtenáře. Máme zde příslovečný „objev“, originální a civilně laděný debut, zralé dílo někoho, kdo uměl čekat a obešel se i bez obligátního publikování v literárním tisku.
Sto osm krátkých lyrických textů v knize Prach prázdna českého básníka Iva Hucla
je především svědectvím o světě na odvrácené straně našich očí,
svědectvím o myšlení bez konceptů a strategií, o řeči,
která nás skrze usebrání obrací do nitra.
Ve své deváté sbírce Hana Karolina Kobulejová střídá nevšední zážitky z cest s hlubokou introspekcí, která se ptá po významu slov, citů i dojmů. Citlivě zkoumá a objevuje nejenom svět, ale i své nitro.
Jindřich Jinoch příchází po pěti letech s novou knihou, o jejíž grafickou podobu se postaral Lukáš Bartoň. Jinochova druhá kniha má pramálo společného s debutem Maják a sirény. Básně jsou výrazně civilnější, přednost dostal volný verš.
Desátá sbírka Petra Kukala je nesena především pocitem muže ve středním věku, který se začíná ohlížet za vším, co je nenávratně uplynulé, a nejistě osahávat kontury nové životní zkušenosti.
Petra Kukala jsme v jeho předchozích sbírkách poznali jako citlivého polabského portrétistu, stejně jako básníka upírajícího zrak za obzor smyslově hmatatelné skutečnosti, kde se vidění a vědění stává jistotou jiného druhu.
