Výbor z díla dříve významného, dnes polozapomenutého, básníka Karla Kapouna (1902–1963), který miloval verše stejně jako ženy, Stranu a pokrok. Napsal 20 sbírek básní, z nichž mnohé vycházely v tehdejším tisku.
Sbírka básní je metaforou tak zvaných „posledních věcí člověka“ a odkazem poetickým i politickým. Autor žije střídavě ve Spojených státech a v Čechách.
Výbor básní Ingrid Hanušové z let 1985 až 2005 je doplněný sadou sedmnácti vložených listů ilustrací s použitím obrazů autorky z jejího posledního období.
Autor hledá prostřednictvím prozaického útvaru na pomezí autoanalýzy, osobní zpovědi, básně a odborného textu historickou logiku psychosociálního, společenského a politického vývoje světa od začátku 20. století až po rok 1977.
O pomíjení, na způsob haiku, básničkové příběhy, zamilovaný part "Ještě tančím", ale i básně o smrti naleznete v této spíše melancholicky laděné básnické sbírce tří rozličných autorů. Sbírka je doplněna fotografiemi Petry Novákové.
Společná básnická sbírka Jitky Vránové ( u básnířky Vránové následuje po sbírce De todo un poco) a Jaroslava Odehnala ( vychází po jeho sbírce Jestli mi skleroza dovolí. Vyhlásím ti lásku).
Marton nemusel dlho premýšľať nad názvom svojej siedmej zbierky básní. Vesmírna. Aj tak sa dá v skratke nazvať.
Hlbočina pocitová, sloboda a odvaha plná zvláštneho strachu zo svojich snov sa v nej strieda s oslobodením vlastnej mysle.
Místopis – Brno, jižní Morava a Václavské náměstí. Obsah – jednoduché lidské štěstí. Jde o již třetí sbírku brněnského lékaře vydanou v edici poezie Srdeční výdej.
Výbor zásadně dokresluje obraz Placákovy básnické osobnosti. Ten byl doposud širší veřejnosti zprostředkován sbírkou Obrovský zasněžený hřbitov. Stranou však zůstala řada pozoruhodných textů, zveřejněných svého času v samizdatu.
Básníci, působící okolo klubu Jiný Kafe v Táboritské ulici, kterému se s láskou říká „Žižkovskej Monmártr“, byli osloveni Jiřím Fučikovským, aby se nechali inspirovat jeho fotografiemi, a tak vznikla tato zajímavá fotograficko-básnická sbírka.