Příběhy (…) připomínají lyričností a patosem a vybroušeným stylem „pohádky“ Oskara Wilda. Jako ony nekončívají zdaleka všechny dobře, tedy myšleno happyendem, jinak je jim, stejně jako těm Wildovým, vlastní zvláštní druh – smutného třeba – smíření. (…) kniha vyniká po stavební stránce, od celkové kompozice po jazykové detaily, především ale obsahem. Veliký smutek života, jak ho líčí (a jaký je), si žádá jako odpověď ještě větší naději. Dostane se nám jí. (…)Bambertovu Knihu ztracených příběhů potomkům pořiďte, a nenuťte jim ji. Snad po ní sáhnou v pravý čas, třeba až dorostou k pubertě, podiví se, že téhle knížky si dřív nevšimli, a všimnou si jí a kdoví, jestli se k ní nebudou vracet. A než se to stane, listujte si v ní samozřejmě sami.

I někteří dětští čtenáři se chtějí vypravit za text, vidět ho ze zákulisí, komunikovat s ním, být vtaženi do hry a chápat její technologii, její smysl (i nesmysl). U nás do fungující podoby dotáhl tento kooperační postup nejen v dramatickém umění Ivan Vyskočil. Vydávání knih pro děti s cílem nejen pobavit a překvapit je rizikový podnik (odvažme se alespoň občas oddělit propagační plevy od zrna). Nakladatelství Brkola se odvážilo. (...) Jednou se možná každý snící Bambert bude vyvažovat zlatem.