Vladimír Veit přichází s albem Jeden za všechny, jehož název i jedna z ústředních písní jsou inspirovány slavným bojovým pokřikem Dumasových mušketýrů – a není to náhoda. Stejně jako d’Artagnan a jeho přátelé stáli jeden při druhém, i tyto písně jsou
Zakázaní zpěváci druhé kultury mají nálepku alba, o kterém se dlouho moc nevědělo. Zásluhou Jiřího Pallase se na něm setkali interpreti tří hudebních sfér, kteří se jinak v životě většinou míjeli.
Tichý písničkář z generace Šafránu nikdy neburcoval a nemával pochodní na barikádách, ale šel jinou cestou: vytrvale zve posluchače do svého světa, kde je místo pro sny, naději, kouzelné kvítí i světlušky.
Vladimír Veit patří spolu s Jaroslavem Hutkou k praotcům českého folku. Jejich společné začátky přinesly v sezóně 1967–1968 rané pokusy o české převody Dylana a Donovana, ale i první písně vlastní.
V dlouhé řadě básníků, zhudebněných a interpretovaných Vladimírem Veitem, nemůže chybět ani Václav Hrabě, který neodmyslitelně patří k Praze šedesátých let.
Středověký Villon promlouvá v písních zakazovaného písničkáře o smrti, popisuje osobní mizérie, líčí lidské osudy v nelítostném soukolí „velkých“ dějin, načrtává karnevalové příběhy boje hladu s přecpanými břichy a glosuje prohry intelektu s mocí.
Veitova schopnost se prosadit vždycky značně zaostávala za jeho talentem. V encyklopediích byste pražského písničkáře Vladimíra Veita možná hledali marně. Emotivní verše skutečné poezie jsou krásné a nadčasové.
