Kniha Herbartovi dědicové navazuje na jednu ze stěžejních, třebaže v současnosti nezřídka opomíjených oblastí novodobé české filosofie, která se rozvíjela v průběhu 19. století, především v jeho druhé půli.
Kniha se zabývá vývojem africké filosofie společnosti. V návaznosti na české myšlení předkládá perspektivu, jež umožňuje komplexněji pochopit začátky tamního filosofického myšlení, jeho situaci v koloniální a postkoloniální éře.
Mezi pozitivistickým filosofickým přístupem a Masarykovým realismem nacházíme mnoho shod, ovšem i mnoho zásadních odlišností, které nelze bez zevrubnějšího zkoumání jednotlivých etap vývoje Masarykova myšlení náležitě určit a zařadit.
