Stanislav Grof se věnuje mnohdy tabuizovanému tématu: umírání a smrti. Sleduje podobnosti změněných stavů vědomí a „zážitků blízké smrti“ a popisuje jejich terapeutické uplatnění.
Prožitky blízko smrti zažívaly všechny generace lidstva. Především v posledních dvou století s příchodem sekularizovaného způsobu života se ale lidé přestali s těmito prožitky svěřovat.