Druhý svazek třetí části tematického souboru fenomenologických spisů Jana Patočky, tedy druhý svazek textů k fenomenologii, které autor nepublikoval, obsahuje studie, náčrty přednášek, přípravné poznámky ...
Rozborem Spinozových základních myšlenek Deleuze ukazuje, že filosofie není abstrakcí odtrženou od každodenního světa, ale že je sama o sobě vždy už praxí a způsobem života.
Kniha ukazuje fascinaci „platonskými knihami“, na jejichž četbu Augustin vzpomíná ve svých Vyznáních, i jeho postupný odklon od novoplatonských myšlenek pod vlivem křesťanství.
Od smrti Carla Schmitta v roce 1985 se rozeběhla vlna zájmu o jeho dílo. Schmitt je – řečeno slovy, která ještě nedávno působila jako provokace – nejmladším klasikem politického myšlení.
Předložená studie zkoumá Hegelovy výklady Aristotelovy psychologie a metafyziky ducha (nús), jež jsou rozvinuty v jeho přednáškách o dějinách filosofie.
Druhý díl Fenomenologických spisů zahrnuje texty, které Jan Patočka uveřejnil doma či v zahraničí po roce 1949. Svazek obsahuje pozdní autorovu fenomenologickou tvorbu a představuje ústřední část celých Sebraných spisů.
Výbor obsahuje studie Co je osvícenství, Idea obecných dějin ve světoobčanském smyslu, Domnělý začátek lidských dějin, Konec všech věcí, O domnělém právu lhát z lásky k bližnímu.
Kniha obsahuje dva rozhovory, které Martin Heidegger poskytl mediím u příležitosti svých 80. narozenin (1969), a především jeho rozhovor s redaktorem časopisu Spiegel z roku 1966, který byl na Heideggerovo přání otištěn až po jeho smrti v roce 1976.
Titul vystihuje hlavní součásti svazku: na jedné straně teoretické texty k filosofii jazyka a k teorii poznání, na straně druhé výbor z desetiletí připravovaného opus magnum „Pasáže“.
Jde o rozsáhlou a významnou součást Patočkovy komeniologické pozůstalosti, jež přesahuje úzký rámec komeniologie a přináší velmi cenné prameny pro úplnější poznání myslitelského odkazu Jana Patočky.
Autor- německý filozof a fenomenolog - rozvinul ve svém díle mj. alternativní podobu fenomenologie světa. Podařilo se mu podat jednu z nejcitlivějších interpretací Nietzschova myšlení na německé půdě.
Jedná se o první verzi úvodu do kritiky soudnosti z r. 1790. Autor se v ní opírá o analýzu soudnosti a odhaluje její specifický apriorní normativ, jenž identifikuje v principu účelnosti.
Rozsáhlé dílo, ve které se Nietzsche definitivně odpoutává od svých vzorů, A. Schoppenhauera a R. Wagnera, a obrací se proti dosavadní metafyzické tradici.
Studie věnovaná vztahu duše, řeči a zla v dialogu Faidón. Společně se svazkem Duše a krása v dialogu „Faidros“ vytváří dva díly rozsáhlejšího projektu věnovaného vztahu duše a řeči v Platónově filosofii.
