Mrazivý esej, v němž autorka ukazuje, jak Rusko na Ukrajině opakuje svůj starý návod – ten, který poprvé použila Kateřina Veliká na Krymu v roce 1783, a znovu – ovšem ve větším a krvavějším měřítku – Sovětský svaz za Stalinovy éry.
Krátké eseje na rozmanitá témata ilustrují život současného newyorského spisovatele. Většina se odehrává na pozadí tohoto velkoměsta s jeho nepřebernou šíří lidských osudů, dostane se v nich proto pohledu ze všech stran a úhlů.
V roce 1989 se zdálo, že v duchu Fukuyamova citátu nastal konec dějin a že z nich vítězně vyšel Západ. Dnes už to působí poněkud jinak. Mnohokrát oceněný historik Philipp Ther se esejistickou formou věnuje otázce, odkud to celé pramení.
Závěrečný esej My, Židé z Dobrého přibližuje čtenáři postavení židovského autora, který žije v USA, ale nepíše ani anglicky, ani jidiš, protože jeho mateřským jazykem se stala jednou provždy polština.
Čtvrtý svazek Borgesových spisů zahrnuje dvě sbírky raných esejů z třicátých let 20. století. Texty knihy Evaristo Carriego jsou věnovány ryze argentinským tématům, zejména starému Buenos Aires.
Mariana Leky se narodila v rodině psychologů, což se odráží v celém jejím díle. Tato zkušenost je přítomna také v autorčiných sloupcích, které vycházely tři roky v německém časopisu Psychologie Heute (Psychologie dnes).
Člověk čelí v moderním světě mnoha nástrahám komercionalismu. Je ovlivňován a manipulován masovými médií a reklamou. Blahobyt je hlavním cílem a smyslem života, ale ve skutečnosti vede k apatii, pohodlnictví a otupělosti.
Příběhy skutečných fascinujících lidí, kteří se postavili proti zavedenému pořádku. Stranou usedlé společnosti si vytvořili své vlastní zákony, podle nichž žili, nezakrytě se k nim hlásili a nastavili tak zrcadlo obecně přijímané představě lidskosti.
Trojice článků, jejichž překlad je obsahem této knížky, patří ke Guardiniho méně známým a zřídka citovaným textům, přestože jde o zásadní filosofické texty.
Matka byla v životě spisovatele a filozofa Rolanda Barthese tou nejdůležitější postavou. Den po její smrti, 25. října 1977, si začal vést Deník smutku.
Svou studii Dělník. Hegemonie a figura vydal Ernst Jünger roku 1932. Patří k jeho zásadním esejistickým textům a odráží se v ní jeho dějinně filozofické a politické smýšlení, které se u něj vyvíjelo v reakci na zážitky první světové války.
Jedna věta je unikátní projekt, v níž vyzvaný autor po dobu dvanácti měsíců napsal pokud možno každý den jednu větu – větu, která je ukotvena v konkrétním čase. V loňském roce projekt naplnil i básník Adin Ljuca.
Knížka, která s ohledem na téma dějin zkoumá tradované koncepce zkušenosti a času, je původně přednáškou z r. 1957 určenou pro dialog mezi teology a fyziky.
Kniha obsahuje pasáže z knih Józefa Tischnera a rozhovorů s ním ve výběru a uspořádání spisovatele Wojciecha Bonowicze. Úryvky jsou přehlídkou témat, která polský filosof a katolický kněz vnímal jako naléhavá a opakovaně se k nim vracel.
