Kniha se nejprve pokouší vymezit metodologické principy Nietzschova zkoumání těla a tělesnosti prostřednictvím pojmu fyziopsychogie (Physio-Psychologie).
Na základě citátů z Nietzscheho děl autorka rozebírá do nejjemnějších detailů nejenom jeho myšlení, nýbrž i rysy jeho povahy, a s neomylným ženským instinktem ukazuje, jakým způsobem souvisela Nietzscheho filosofie s jeho osobní tragédií.
Výbor z nejranějšího období tvorby F. Nietzscheho představuje nepublikované texty a náčrty jejiž tématickým ohniskem je figurativní charakter řeči a meze její symbolické funkce, které jsou promýšleny v souvislosti se vztahem řeči k hudbě.
Kniha, kterou Friedrich Nietzsche při závěrečném zhodnocení své tvorby v Ecce homo nazval „pomníkem krize“, je jeho prvním rozsáhlým dílem napsaným formou „aforismů“, jež autor zkomponoval do tematických skupin.
Rozsáhlé dílo, ve které se Nietzsche definitivně odpoutává od svých vzorů, A. Schoppenhauera a R. Wagnera, a obrací se proti dosavadní metafyzické tradici.
Hutný soubor aforismů, který původně vznikal jako přípis k jednomu z předchozích děl, shrnuje v podstatě všechny Nietzschovy základní myšlenky v podobě poetické prózy.
Ustavičně se proměňující povaha myšlení Friedricha Nietzscheho znemožňuje nalézt jeho jednotící prvek. Jedním z nich by mohlo být sledování myšlenky věčného návratu téhož.
Historicky pojaté studie, jež objevným způsobem zpracovávají z velké části doposud netematizované motivy a souvislosti Nietzscheho díla, jsou určeny nejen zájemcům z řad historiků filosofie, ale též theologům, estetikům a lingvistům.
Kniha, kterou Friedrich Nietzsche při závěrečném zhodnocení své tvorby v Ecce homo nazval „pomníkem krize“, je jeho prvním rozsáhlým dílem napsaným formou „aforismů“, jež autor zkomponoval do tematických skupin.
