Kniha prezentuje jazykovědné poznatky z prehistorie češtiny na pozadí historických i archeologických zjištění a propojuje takto období praslovanské s obdobím, kdy vzniká čeština jako samostatný jazyk.
Autor klade zásadní otázky, na které je někdy člověku trapné se zeptat. Nemluví snobským jazykem uměleckých kurátorů, a přesto nás nenechá na pochybách o své erudovanosti a hluboké znalosti tématu.
Když mne ten mameluk pozoroval úplně osamoceného a bez znalosti místního jazyka, laskavě se mě ujal a vzal mě s sebou. Protože neměl stan, uložili jsme se na noc pod stromy v sadě.
Navzdory značné dynamice výzkumu patří problematika exilu stále k tématům, vůči nimž má česká historiografie veliký a nesplacený dluh. Toto konstatování se bytostně týká Austrálie, která je vnímána jako periferie, tedy teritorium neznámé.
Monografie pojednává o složitých vztazích spolupráce, konkurence i vzájemných bojů, jež se v souvislosti s mezinárodněpolitickými i vnitropolitickými změnami, tendencemi a zájmy v letech 1918-1947 odehrávaly v tomto oboru na území Československa.
Poutavé a poučné čtení o pravých i virtuálních příčinách současné tolik diskutované řecké krize pohledem Češky žijící v Řecku, doplněné věcným pohledem analytika na Řecko.
Pět let života v Pákistánu, setkání s realitou islámské společnosti i objevování zajímavých cestovatelských destinací podává autorka ve formě sugestivní, osobní výpovědi.
Sám Jan Amos Komenský, velký příznivec prorockých zjevení, uvedl, že v možnost nových revelací prý zpočátku ani nevěřil, hluboce na něj zapůsobila až bezprostřední setkání s Kryštofem Kotterem a s Kristinou Poniatowskou.
Dramatické období změn na trůně v Rusku v letech 1682-1801 charakterizujeme jako palácové převraty. Autor analyzuje jejich přípravy, průběh a důsledky, stejně jako velkolepé kariéry mnoha osobností, které riskovaly vše, aby se chopily nejvyšší moci.
Diskurs rakouské meziválečné historiografie je zkoumán jak z hlediska základních obsahových témat a koncepcí dějin, tak i z hlediska (často nesystematických) úvah historiků o tom, co jsou to dějiny, co je jejich předmětem či kdo je (pravým) historikem.
Kniha navazuje na knihy W. Lansburgha o Vittie a spočívá v tom, že autorky vklouznou do role ženy jeho fantazie, jeho vřele milované Vittie, a částečně odpoví na jeho dopisy; současně ale vypráví anekdoty a příběhy o dnešních lidech z ženského pohledu.
Kniha historika Stanislava Holubce na základě pečlivého studia různorodých pramenů popisuje, jaké podmínky musely nastat, aby se do té doby téměř nenavštěvované hory proměnily v celoročně masově využívané území s bohatou infrastrukturou.
Kniha na pomezí vizuálních studií, literární historie a sémiotiky se zabývá vztahem obrazu a slova v českém umění dvacátých a šedesátých let 20. století.
Kniha se zabývá vznikem moderní továrny. Chápe ji nejen jako ekonomické, technické a výrobní místo, nýbrž také jako místo, na kterém pracovali a v němž žili lidé.
Podle mého mínění není žádné království, ve kterém by v naší době došlo k tolika změnám, tolika válkám, porážkám i zázrakům, kolik nám jich ukázaly Čechy, napsal v roce 1458 Enea Silvio Piccolomini.
