Pět příběhů českých osobností (Jan Hus, Petr Chelčický, Jan Amos Komenský, Karel Havlíček Borovský, Tomáš Garrigue Masaryk) bojujících ve svých dobách za spravedlnost a svobodu.
Cílem této knihy je přispět k zamyšlení se nad smyslem a významem našeho života a k uvědomění si jeho ceny a výjimečnosti. Život není bezcennou devizou, ale nejcennějším darem, jaký nám kdy byl dán, a tak je ho také třeba chápat.
V průběhu lidského života si téměř každý člověk opakovaně pokládá otázky směřující ke smysluplnosti lidského bytí, k významu lidského snažení, a to mnohdy i ve vztahu ke konečnosti vlastního bytí.
Ještě donedávna věnovali v rámci humanitních a společenských věd pozornost fenoménu paměti pouze filozofové, psychologové a částečně i sociologové. Nyní se ho zmocňují historici, publicisté a politici.
Soubor tematických kázání k Antikristovi, jenž usedne v Božím chrámu a bude se vydávat za Boha, se v neutajené připravenosti odpovědně dotýká závažných momentů světových dějin v souvislosti s radikálními biblickými otázkami.
Text analyzuje podle chronologické posloupnosti všechny publikace sedmi současných českých teologů (Tomáše Halíka, Maxe Kašparů, Pavla Ambrose, Ladislava Tichého, Richarda Čemuse, Aleše Opatrného a Ctirada V. Pospíšila).
Jeden ze dvou svazků Ricoeurova raného díla Filosofie vůle, který pojednává o symbolice zla, a to souběžně v semitské a řecké kulturní oblasti. Dílo uvádí čtenáře do fenomenologie a hermeneutiky náboženství.
Výklad filosofa a biologa Zdeňka Neubauera směřuje především k osvojení symbolické řeči obrazů tohoto slavného oltářního cyklu, vyjadřujícího pochopení sakrální skutečnosti doby, která stále představuje duchovní základy naší současnosti.
Psychiatr a neurolog V. E. Frankl a židovský teolog P. Lapide vedli
v roce 1984 ve Vídni mezioborový dialog o spáse a uzdravení člověka.
Výsledky jejich diskuze doposud nebyly publikovány.
Tři autoři představují a kriticky analyzují Ruskinovy ideje spojené s přírodou v rovině filosofické, estetické a umělecko-kritické, sociálně-ekonomické a environmentální.
Ve své studii se francouzský filozof Michel de Certeau zabývá vztahem mezi dějinami a psaním. Upozorňuje, že již pojem historiografie, tedy česky dějepisectví, je vnitřně protikladný, protože spojuje skutečnost a její vylíčení.
Kniha sleduje vývoj filosofického myšlení o člověku po Immanuelu Kantovi, s nímž je nejčastěji spojován zrod filosofické antropologie jako samostatné filosofické disciplíny.
Publikace nemá ambice být vyčerpávajícím popisem a analýzou vývoje antropologických názorů ve starších dějinách filosofie. Jejím cílem je spíše přiblížit čtenáři některé způsoby tázání po člověku v daných epochách.
