Nětočka Nězvanovová (váz.)

Fjodor Michajlovič Dostojevskij je extatik, zamilovaný do života svých postav tajemnou láskou, tím vášnivější, čím je život k nim krutější, čím víc je od sebe odstrkuje. Dobro je u Dostojevského stav milosti, který završuje vítězstvím nad hříchem. Proto snad nechává svou Nětočku Nezvanovovou vyrůstat uprostřed největší mravní a fyzické bídy, v rozhárané rodině nadaného, ale zkrachovaného hudebníka, otčíma Jefimova. Ponechává jí sice nepatrnou, ale přece jen naději na lásku, stejně trýznivou a beznadějnou, jako všechno, co v jejím světě patří k lidskému životu. Lze-li románovou fikci chápat i jako autorovu zpověď, pak Nětočka Nezvanovová má k takové zpovědi nejblíže z řady románů a novel, které autor napsal v době neklidu, chudoby a horečné spisovatelské práce po roce 1846, kdy mu novela Chudí lidé vynesla první literární věhlas.