Povaha vyprávění

Kniha dvou významných amerických literárních teoretiků se snaží podrobným studiem dějin literatury a srovnáváním podoby a způsobů užití nejrůznějších vyprávěcích prostředků dobrat podstaty narativní literatury a jejího vývoje a poopravit nebo přímo vyvrátit některé názory běžně rozšířené mezi literárními kritiky. Výsledkem je narativní literatura viděná v poněkud nečekaném světle. V dnešní době dominantní románovou formu již nelze chápat coby završení dlouhého dějinného vývoje ani jako nejdokonalejší výdobytek, jehož bylo narativní písemnictví schopno dosáhnout. Vše, co jednou vznikne a vyvíjí se, nutně spěje k zániku. To platí i pro román, jehož určité tendence v minulých desetiletích jako by již začínaly toto nevyhnutelné vyústění předjímat. Velmi čtivá esejistická forma studie není nijak na překážku čtenáři, který chce studované problémy vidět v co nejširších souvislostech. Autoři navíc své pojednání doplnili rozsáhlými úryvky zkoumaných textů od antiky přes národní literatury středověku až po nejvýznamnější díla dvacátého století, čímž umožnili okamžité srovnání a ověření předkládaných tvrzení.