(...) Žlutá kočka s nemocným okem zírá z obálky knihy. Není příliš fotogenická a k dokumentu jí chybí zajímavé pozadí. Přes kočičí hřbet jsou však nataženy ženské nohy a snímek tak chtě nechtě budí zvědavost. Právě napětí odkrývaného soukromí a zároveň všednost námětů jsou společné i ostatním fotografiím knihy. Ačkoli se Jiří David v předmluvě distancuje od snahy dobrat se "duchovní hloubky umění", svou malířskou zkušenost ve fotografiích nezapře.

(...) Kvalitativně i obsahově jsou fotografie nevyrovnané. Jednou působí naprosto plytce, až amatérsky, jindy ovšem snesou nejpřísnější měřítka. Je to jako na houpačce. (...) V každém případě Jiří David osvědčuje cit pro barvu, práci se světlem, takže některé snímky mají až barokní hloubku a jde o svého druhu obrazy, jež si říkají o velký formát. Malíř se v tomhle "nedělním" fotografovi prostě nezapře. Ale paradoxně právě v Davidově rozkolísanosti mezi banalitou a neobyčejností vzniká v knize zvláštní napětí, které nutí diváka hlouběji se zamyslet nad důvody vedoucími k zmáčknutí spouště kamery.