Alláh není povinen

Díky Birahimově bezprostřednímu, naivnímu a často cynickému vyprávění si odnesete též pocit zmaru a bezmoci nad tím, že se s tím nedá nic dělat, že váš život je vlastně faforo!...

(...) Západní Afrika 90. let 20. století: kmenové války, zfetovaní dětští vojáci a největší lidská bída, tak špatně pochopitelná pro lidi zvenčí. Především jim vypráví malou historii této doby, "svoje pátýpřesdevátý" desetiletý, nebo možná dvanáctiletý chlapec z kmene Malinké, "sprosťák a drzoun, neslušnej jako kozlí fousy". (...) Pro dospívajícího chlapce není vždy snadné vysvětlit historické a politické příčiny a souvislosti válečných událostí. Má ale po ruce čtyři slovníky, s jejichž pomocí vykládá svým posluchačům, či spíš sám sobě, významy některých slov. Občas nám uprostřed líčení krvavého násilí začne vysvětlovat slovo pro nás zcela nepodstatné a bezproblémové - v celém vyprávění se totiž Birahima řídí jedině svou, už jen napůl dětskou logikou.

(...) Malý Birahima umožňuje spisovateli zprostředkovat nejděsivější hrůzy pozoruhodným stylem, v němž se mísí dětská naivita s cynismem, okouzlení vším novým včetně možností jazyka s uličnickým fanfaronstvím a drzostí. (...) Kourouma vycházel z vyprávění "vysloužilých" dětských vojáků, takže vše vidí pěkně zdola, veškerou anarchii, v níž vládne jediné: právo silnějšího (tj. toho, kdo má střelnou zbraň), netečnou a nesmyslnou krutost i smutnou roli mezinárodních organizací. (...) Kniha působí jako zjevení i přes autorovu vyčerpanost v závěru.