Sekáč

"Kdyby lidé věděli, kdy zemřou, žili by mnohem lepším životem."
OBÁVÁM SE, ŽE KDYBY LIDÉ VĚDĚLI, KDY ZEMŘOU, PRAVDĚPODOBNĚ BY NEŽILI VŮBEC."
Být čtenářem Pratchetta a vracet se do Zeměplochy je jako být členem tajného spolku. Jakmile jsi vevnitř, je ti společníkem
neskutečně pestré panoptikum postav s ještě jiskřivějším humorem v pozadí. Je třeba být se na pozoru každou stránku. Nikdy nevíš, co ti může uniknout - narážka z pole
fyziky, filozofické zamyšlení, romantická chvilka a nebo to byl jen sarkastický hlod?
Tento díl se zaměřuje na Smrtě, jeho nedobrovolný odchod do důchodu a co to obnáší pro obyvatele Zeměplochy.
Není to nic veselého, to říkám rovnou. Lidé neumírají, opouští svá těla ale nemá je kdo převádět na druhou stranu.
Takže se staví do fronty, neví kam by se vrtli a vzniká tu pěkná mačkanice.
Taky tu víří všude kolem nahromaděná životní síla. Svět se jednoduše vychýlil z rovnováhy.
Objeví se samozřejmě někdo, kdo situaci zachrání. A protože Pratchett umí krásně psát hrdiny, kteří se tak stali jen díky
probíhající situaci a většinou nemají ponětí, co dělají; je tento díl opravdu perla. Vtipnost, kam se podíváš.
Kniha skáče mezi Smrťem, dožívajícím zbývající čas na farmě a Ankh-Morporkem, kde se situace s nahromaděnou životní sílou vyostřuje.
Jestli se nebojíte hodně bizarní a specifické fantasy, doporučuju.
Celou knihu zařazuju mezi lepší kousky ze Zeměplochy a konec byl jeden z nejdojemnějších vůbec.
.
"MĚL JSEM V PLÁNU UKÁZAT VÁM DIVY SVĚTA. NÁDHERNÁ MĚSTA. COKOLIV BYSTE SI PŘÁLA," řekl Smrť.
"Cokoliv?"
"ANO."
"Pak tedy půjdem na vesnickou tancovačku. Chodím tam každý rok, spoléhají na mě, vždyť to znáte."