(...) Radůziny písně jsou plné často radikálně odlišných emocí, vyjádřených hudbou, textem i interpretací. Zpěvačka nachází ve svém žánru neobvyklé rozpětí výrazu od vyloženě hrubozrnného po žensky jemný a křehký, není jí cizí takřka herecká stylizace (právě odtud zřejmě pochází ono řazení k šansonu), nikdy jejímu projevu ale nechybí důvěryhodnost a v neposlední řadě také ukotvení v tradici. Žánr "městského folku" dostává v jejím podání osobitý tvar a svým způsobem překlenuje mnohá desetiletí. Radůziny písně jsou totiž bez ohledu na konkrétní formu zcela nadčasové.

(...) V jejím hlase se soustředí zkušenost živelného zpívání na ulici i hudební vzdělání, zapsané skrytě uvnitř skladeb. Na druhém albu, nazvaném ... při mně stůj, z Radůzy padají hotové šansony, za které by se nestyděli klasikové české scény. Muzika je rozbouřená jadrnými tóny harmoniky, zatímco hlas ulétá kamsi za větrem, symbolem Radůziny svobody, a provází posluchače ulicemi, krajinou či hospůdkami. Radůza je živel, lidová muzikantka i kejklířka, která věří svému instinktu a citu.