(...) V Odložených životech tedy leccos přečuhuje, zdaleka však nejde o knihu, proti níž cosi namítáme, protože v ní vlastně není nic. Naopak. Lze najít stovky uhlazenějších knížek, jejichž zbytečnost vedle této jen vynikne. Navzdory vší strakatosti a nekázni tu nechybí nejen dobrý úmysl, ale ani jádro prožitku a sdělení.

(...) Nečekaně očistně působí na čtenáře útlá sbírka povídek Pavla Kočího Odložené životy. Pražský loutkař a principál divadla U Panáků v ní ztvárnil osudy osamělých a nemilovaných dětí, které mu svěřily při návštěvách jeho divadla v dětských domovech. (...) Některé povídky jsou opravdu velmi černé, avšak autor nemá potřebu šokovat. (...) Rekonstruuje kritické situace tak, aby překlenul šrámy v dětské paměti pomocí fantazie a hry. Spojuje při tom citlivě přímočarost dětských promluv a vnitřních monologů s hořce ironickými komentáři zevšednělých potřeb dospělých. (...) Pavel Kočí chtěl zahlédnout alespoň část z toho, co se odehrává v mysli nešťastného dítěte. Je absurdní posuzovat, zda se mu to povedlo. Jisté je jedno, v Odložených životech oprášil ležáky moderní doby - pokoru, soucit a empatii.