(...) Snad právě pro tu nehledanost jsou vzpomínky Villancherové tak silné - autorka se v očích čtenáře nijak nepřikrášluje, přiznává svou naivitu, nevědomost i slabost. Byla příliš důvěřivá, když se spokojila s ledabylými odpověďmi svého muže o situaci v Rusku a snadno přijímala sovětskou propagandu. (...) Autorčino prvotní rozčarování a šok vystřídalo zoufalství, projevující se nekonečným pláčem a dvěma pokusy o sebevraždu.