Už první stránky posledního vynikajícího autorova díla dávají za pravdu konstatování, že historie, ale i psychologie a tradice iberských zemí zůstávají překvapivě velkou neznámou pro absolventy českých škol, v nichž „světové“ dějiny končí na západě ve Francii a na východě v Rusku. Autor z této neblahé situace vyvodil kompoziční poučení – první kapitolu (Když se řekne karlismus, s. 13-48) věnuje obšírnějšímu vysvětlování odlehlého kontextu „karlistické země a jejích mýtů“. V druhé kapitole Cestou zrodu (s. 49-74) předkládá historické příčiny dalších událostí. Teprve ve třetí kapitole První karlistická válka (s. 75-120) podává hlavní téma – občanskou válku mezi konzervativními carlistas a liberálními cristianos v letech 1833-1840, které poněkud informovanější čtenář dříve pokládal za téma jediné. Pak už Chalupa překvapuje hlubokým vhledem do téměř nevyčerpatelné kontinuity španělského sporu tradicionalistů s modernisty, když analyzuje Karlismus v letech 1840-1868 a druhou karlistickou válku (s. 121-142). Ani tím zdaleka nekončí nejdůležitější vnitropolitický spor Španělů v moderních dobách. V kapitole Karel VII. a třetí karlistická válka (s. 143-180) se čtenář dostává do katalánského prostoru, kde došlo ke krvavému střetu v letech 1873-1876. Do nového století se vydává další kapitola Karlismus v období 1876-1931 (s. 181-210), jejímž hlavním hrdinou je don Jaime de Borbón jako oponent „nekarlistického“ krále Alfonse a nakonec i diktátora Prima de Rivery. Poslední vzepětí oddílů requetés líčí kapitola Republika a válka (1931-1939) (s. 211-244); známá občanská válka frankistických falangistů proti levicové republice v letech 1936-1939 byla vlastně „čtvrtou karlistickou válkou“, v níž se tradicionalisté probojovali k vítězství – a paradoxně k naprostému zastínění Frankovou diktaturou. Autor ani tady ještě neuzavírá velké téma. Karlismus v letech 1939-2005 (s. 245-268) totiž nabídl i svou „rudou“ variantu, a přestože zůstal za diktatury i za demokracie okrajovým proudem, vyvolal ještě vážné konflikty, než se rozplynul v pestrém politickém spektru moderního Španělska.
Jiří Chalupa si je vědom nutnosti co nejširšího aparátu, který by pomohl čtenáři orientovat se ve specifické tématice. Proto zařazuje ještě seznam karlistických pretendentů španělského trůnu (s. 269), genealogii španělských Bourbonů (s. 270-271) a chronologii (s. 272-285) rekapitulující hlavní události španělských dějin let 1788-2004, tedy období přesahujícího epochu vymezenou v podtitulu knihy. Nechybí ani dokonalá bibliografie (s. 286-290) rozdělená na období odpovídající fázím vývoje hnutí.
Pokud by bylo možné knize něco vytknout, pak by to snad byly pouze nepříliš graficky vydařené mapky na stranách 77 a 154 (také španělská toponyma odlišná od nyní proslulých turistických destinací jsou pro českého čtenáře místy oříškem) nebo španělské tvary jmen portugalských, francouzských či dalších příbuzných uvedené v genealogických tabulkách. Od začátku až do konce však náš nejlepší znalec španělských dějin doslova oslňuje jak znalostí tématiky i veškeré literatury s ní spojené, tak vtipným a čtivým slohem a barvitou češtinou – respektující v našem prostoru výjimečně i španělské a katalánské zdroje, dějiště, fráze a pojmy. Tyto kvality a všechny použité tématické i kompoziční prvky umožňují každému čtenáři dokonale pochopit odlišnosti vývoje velké země, kam sice často jezdíme na dovolenou, ale jejíž duši zakrytou dnes kosmopolitním ruchem jsme před Chalupou znali jen málo. Kromě autora bychom rádi pochválili také nakladatelství Epocha, jemuž se podařilo vybudovat s českými autory poutavou a zdařilou ediční řadu, která mimořádně obohacuje čtenáře historické literatury faktu už v druhé desítce titulů.
Už první stránky posledního vynikajícího autorova díla dávají za pravdu konstatování, že historie, ale i psychologie a tradice iberských zemí zůstávají překvapivě velkou neznámou pro absolventy českých škol, v nichž „světové“ dějiny končí na západě ve Francii a na východě v Rusku. Autor z této neblahé situace vyvodil kompoziční poučení – první
... 
