Salon odmítnutých

U knihy mne zaujala anotace. „.. potulný vědec podezřelý z geniality. Nemůže dělat kariéru, protože je beznadějně zamilovaný do svého skládacího kanape...“. Bylo to vtipné, vypadalo to slibně a lehce alternativně až potrhle. I u mne by se našly lehké příznaky potrhlosti. Jako příklad uvádím, že jezdím do práce na kole, nevlastním televizní přístroj, nerad nakupuji v supermarketu a nechodím na fotbal ani na hokej. Jak jsem ale četl knihu paní Henrykové „Salon odmítnutých“, postupně ve mně sílilo nutkání sednout do auta, nakoupit ve městě pop-corn a coca-colu a strávit víkend sledováním hollywoodských filmů. Salón odmítnutých je salónem autorčiných vyvolených. Patří sem předně ona sama, respektive její románové alter ego Flóra, vysněný alternativní vědec, přírodní léčitelé a hudební skladatel Anton Brukner. Nepatří sem ti blázni, kteří chodí pravidelně do práce nebo se jinak zaprodávají mafii, která pro své mrzké zisky ničí naši planetu i vkus. O mafii souhrnně s odporem hovoří jako o „materialistech nahoře“. Románová Flóra o svém zrání říká (patrně se skromností autorce vlastní): „.. skončilo to hůř než očekávali. Naučila jsem se psát. To je průšvih“. Vysněný vědec je taky geniální. Svou genialitu vyležel na již zmíněném kanapi. Když momentálně nemá co dělat, napíše článek na téma, se kterým se chtěl před nějakými patnácti lety ucházet o místo na Oklahomské univerzitě. V Oklahomě si z něj i po patnácti letech sednou na zadek a hned ho pozvou přednášet. Přestože autorka, jak o sobě píše v doslovu, vnikla do moderní subnukleární fyziky, o vědecké práci jejího hrdiny se moc nedozvíme. Kdesi v textu se mihne, kolik Herzů má aura. Taky hrdina asi dvakrát cítil „.. fluktuaci kvantů v sobě i kolem sebe..“. Při poslechu Bruknera a kvanta fluktuovala myslím taky při milování s geniální spisovatelkou. Zápletka je zkrátka málo věrohodná a zavání románem pro ženy v domácnosti. V doslovu se o autorce dozvíme (opět z jejího vlastního pera) o jejích úspěších a zásluhách ze šedesátých let. Po roce 1968 emigrovala do Švýcarska a objevila u sebe léčitelské schopnosti, které skvěle doplňují její spisovatelské nadání. Takže má taky ordinaci a konkuruje „bílé mafii“ – oficiální medicíně. Z toho patrně vytěžila další knížku „Utkání pokračuje“ – viz recenze na http://svet-literatury.wz.cz/recenze/utkanipokracuje.htm. V recenzi si přečtete mimo jiné pozorování: „Z každé věty je cítit autorčino sebevědomí a přesvědčení o vlastní pravdě“. To sedí. A nelze se zbavit pocitu, že by tu pravdu ráda naočkovala svým čtenářům i proti jejich vlastní vůli. S některými postoji hrdinů knihy lze souhlasit nebo je respektovat. Citlivější čtenář ovšem zbystří třeba u pasáže: „Co byste proti tomu dělal, kdybyste seděl ve vládě?“ .... „Zakázal bych promítat takové svinstvo, které kazí charakter a vkus.“ Jaké jsem si vzal z knihy poučení? Budu zdrženlivější při vnucování vlastních názorů druhým lidem. A další knihy Jitky Henrykové už číst nebudu.