(...) Vypravěč představuje matčino soužení, bezmála celý její život. O sobě se ale zmíní nejvýš ve třetí osobě jako o onom dítěti, kterého si matka nevšímala, které se za ní jakoby bezmocně , kutálelo' nebo se jí chytalo za šaty, když stávala v noci v jezeře a hleděla do rozsvícených oken Edwinovy vily na druhém břehu. Žádná výčitka, pláč nad vlastním životem. Právě to je snad vyjádřením synova vztahu, schopnosti odhlédnout plně od sebe kvůli drahé bytosti, ve snaze pochopit její osud.

(...) Widmerovo vypravěčství je suverénní a podmaňující - barvité, živočišné, přitom přesné. Suverénnost projevu či výkonu však v sobě obecně nese jedno úskalí, totiž sebezálibnost, unesení sebou samým, které v literatuře může získat podobu vypravěčské či stylistické exhibice. Widmer po celý román jako kdyby odolával tomuhle pokušení, přidržoval slova, hlídal si, aby efektnost románu nezbytněla. Ale protože na sto stránkách textu podává celou historii onoho (pa)vztahu a životy Edwina a Clary se neodvíjely v historickém vzduchoprázdnu, musí prozaik „velké“ dějiny do příběhu vpravit v rázných a sytých zkratkách. Bohužel připomenutí meziválečné expanze fašismu a antisemitismu zůstává u učebnicové ilustrace, Clara se při cestě do Frankfurtu potká s pogromistickým srocením a tato scéna působí cizorodě.

(...) Přestože českému čtenáři schází znalost švýcarských reálií, aby rozpoznal, co je pravda a co fabulace, umělecký zážitek z textu prošpikovaného jemnou ironií to nesníží. Současně je to i výlet do historie neutrální země, ve které ženy dostaly volební právo až v roce 1971.