Velitelem v Osvětimi

(...) Martin Broszat velitele Osvětimi v úvodu knihy charakterizuje velmi přesně: "...snaživá, až horečnatá svědomitost muže, jenž vždy jen slouží nějaké autoritě, muže, jenž vždy koná svou povinnost, ať jako kat, nebo jako doznávající se delikvent, muže, který vytrvale žije jen z druhé ruky, který se provždy zřekl jakékoli vlastní svébytnosti, a proto také soudu ochotně předává své vlastní já, úděsně prázdné já - aby posloužil věci."

(...) Na jedné straně pro něho lidé poslaní na smrt nikdy nepřestanou být jen výkazem do položek efektivity práce, na druhé straně se rád dojímá nad smutným údělem nikoli svých obětí, ale sebe samého - který měl tak těžkou práci. Čtenář je konfrontován s podivnou směsicí autorova pozorovatelského nadání a úplné citové idiocie. (...) Hössovy paměti jsou v jistém slova smyslu parodií na budovatelskou či dnes manažerskou literaturu. Můžeme si třeba představit, že by je Höss psal na svobodě, jako zasloužilý pracovník třetí říše, který by na pece v Březince vzpomínal třeba jako na stavbu nové automobilky.

(...) pocit morální závratě, ale i mrazivého úžasu nad schopnostmi homo sapiens vyvolává kniha Velitelem v Osvětimi, jejíž autor se jmenoval Rudolf Höß. (...) Kniha Velitelem v Osvětimi je poučná i tím, že čtenáře vtahuje do struktury myšlení a cítění člověka na první pohled úplně normálního. Přesto v ní od začátku něco nehraje. Höß se totiž neumí zastavit, vydechnout, v jistém smyslu odvázat od rutiny, všednodennosti. Neustále musí něco dělat, pracovat. A svěřené úkoly i povinnosti plní s horečnatou svědomitostí. Jako by se provždy zřekl vlastní svébytnosti a takto vytěsněné úděsně prázdné já podřídil jedinému - posloužení autoritě a věci, jakékoliv.

(...) Hössovy zápisky mají význam jako specifické historické svědectví. Obsahují skutečnosti odhalované s obdivuhodnou otevřeností a snad každý čtenář očekává odpověď na otázku, zda autorovi došlo, co vlastně udělal. Z apatické věcnosti Hössovy podrobné zprávy ale vyplývá, že pravé kajícnosti se mu nedostalo.

(...) I po těch letech, četných knihách, dokumentech, svědectvích jsou Hössovy zápisky úděsným čtením, které by si měli důkladně prostudovat všichni popírači holokaustu. (...) Zásadní rozkazy ve jménu Vůdce pro něj byly „svaté, ty se žádným úvahám, žádným výkladům, žádným interpretacím prostě nepodrobovaly“. Na drásavé otázky sobě i jiným odpovídal, „že tváří v tvář té železné logice, z níž vyplývá nutnost vykonávat Vůdcův příkaz, musí všechna lidská hnutí prostě umlknout“. A to je možná ten nejpodstatnější, trvalý paradox Hössovy autobiografie – ač celá vypovídá o potřebě sebepopírání a sebepotlačování, stává se výmluvným mementem, aby lidská hnutí umlknout nemusela.