(...) Jádro knihy tvoří osm povídek s dětskými vypravěči. Uždilová v nich šikovně obchází čas. Téměř jako by ani nevzpomínala, ale byla vždy v okamžiku psaní dítětem. Buď je to nezáměrné, nebo spisovatelka dokonale znásilnila vlastní paměť. Povídky jsou oproštěné od civilizační rétoriky a tzv. spisovatelské dospělosti. Není v nich potřeba komentovat události a vyhodnocovat je do kolonek plus, minus. Malí hrdinové prostě "jenom" jsou a říkají, jaké je to být a šťastně o tom nevědět.

(...) povídky Jarmily Uždilové jsou evokací světa, který už zde prakticky neexistuje, světa, v němž děti cítily autoritu dospělých jako téměř nezpochybnitelnou. Jde tedy o literaturu minulých časů hned v několikerém smyslu, což neznamená, že by jí dnešní čtenář nemohl rozumět, že by jej nedokázala oslovit. Vyskytují se v tom povídkovém souboru stránky, které patří k velmi dobrým.