(...) (Autorka) rozplétá vzpomínky své i svých blízkých se schopností lidových vypravěčů. Dramata i záchvěvy radosti se odvíjejí jako černobílý film, jehož děj je násilně přerušován. Barevně působí pouze útržky vzpomínek na dobu před ruskou invazí. Navzdory bolesti, která se objevuje s každým dalším nekrologem, je Terloeva rozhodnuta znovu otevřít čečenské rány - proto, aby se už neopakovaly. Osobní postřehy provází autorka úvahami nad politickým pozadím konfliktu, uplatňuje přitom i širší mezinárodní nadhled, který získala stáží na pařížské univerzitě. Navzdory silně přítomnému vlasteneckému cítění dokáže kritizovat i znesvářenou domácí politickou scénu, která přispěla k válečnému utrpení i současnému neuspokojivému vývoji. Jednoduchý až úsečný styl podtrhuje přesvědčivost vyprávění, stejně jako působivý doslov Petry Procházkové.