Trolí katedrála

(...) Gunnarsson s přibývajícím napětím začíná tlačit na city - zkracuje věty, opouští malebné popisy rodinných večeří a tiše sleduje důvěrně známou antickou tragédii o nepřekonatelném pocitu viny. Každý obviňuje každého a kope kolem sebe, třebaže všichni dávno vědí, že za nic nemohou. Rodina se v Trolí katedrále už nikdy nepřestane hádat, ačkoliv upřímně si nepromluví. Smutek ji prožírá jako moli svetr zapomenutý na půdě, není zkrátka možné se ho zbavit. (...) Gunnarsson zachycuje rodinu, jež drží pohromadě jako špatně slepený hrnek - všechno je trochu zpřeházené, násilně spojené a trhlina o sobě dá vědět při první lepší příležitosti. Nesnižuje se ale k žádným usnadněním a kolektivní terapii. Nepřináší rozhřešení, laciné morální poselství a utěšující, za beletrii se skrývající rady pro nějakou tu těžkou životní chvíli. Prostě jen vypráví. Dělá to nejtriviálnější, ale nejpůsobivější zároveň. Nechává se unést příběhem a totéž se díky příjemně vypsanému rukopisu a obvyklé severské nesentimentalitě snadno podaří i leckterému čtenáři.