Jak to vlastně bylo

Rozsáhlé paměti novináře Stanislava Budína (1903–1979). Narodil se v ukrajinském Kamenci Podolském a po připojení Ukrajiny k sovětskému Rusku odešel do Polska. V roce 1923 přesídlil do Československa, kde se zapojil do komunistického hnutí. Na jaře 1929 vstoupil do KSČ. V letech 1934–36 byl šéfredaktorem Rudého práva. V lednu 1936 byl zbaven funkce a „pro pravicovou úchylku“ vyloučen ze strany. V srpnu 1939 emigroval do USA, kde 1940–45 řídil krajanské Newyorské listy. Do Prahy se vrátil 1946. 1947–49 vedl tiskovou agenturu Pragopress, pracoval v týdeníku Kulturní politika, 1948–50 byl vedoucím redaktorem v Lidových novinách. Na počátku padesátých let musel z politických důvodů opustit aktivní žurnalistiku, teprve v druhé polovině šedesátých let se mohl k novinářské profesi vrátit. V roce 1968 byl šéfredaktorem legendárního časopisu Reportér, o rok později odešel do důchodu. Napsal řadu knih: po monografiích o Karlu Havlíčkovi (1954) a Janu Nerudovi (1960) obrátil svou pozornost k historii žurnalistiky (Sedmá velmoc, 1966), jaltské konferenci (Operace Argonauti, 1967) a životopisům světových státníků: F. D. Roosevelt (1965), Jistý pán z admirality (o Winstonu Churchillovi, 1967) a Dynastie Kennedyů (1969). Na počátku normalizace se stal terčem tiskových kampaní pro svou činnost v letech 1968–69 a stáhl se do ústraní. Patřil k prvním signatářům Charty 77.